Po době plné zběsilé propagandy k presidentským volbám bychom si mohli dopřát trochu odlehčení a zábavy, a tak jsem zavzpomínal, jak jsme se za zločinné diktatury oblékali.
Jedna zavilá autorka tady kdysi napsala, jak za zločinné diktatury v krámech nic nebylo a jak úplně každý chtěl džíny z tuzexu. No budiž, je to její přesvědčení, ale nevím, co tím myslela: to chodila nahá? a jak to, že neumřela hlady? (Naštěstí hlady neumřela a teď napsala moc hezký komentář k volbě presidenta Zemana).
To já pamatuji, jak holky a ženy v době normalisace chodily elegantně oblékané (komentovali to i západní Němci, co sem přijížděli, a začínali s tím sami, mne by ani nenapadlo o tom mluvit). Pobavil mne tenkrát jeden případ: byla v naší inženýrské organisaci jedna okouzlující štíhlá dáma, a nějaký známý jí z cesty z Paříže přivezl hedvábný šáteček v krásných duhových barvách. Ona dáma nelenila, pořídila si k tomu barevně laděnou mikinu v barvě tmavá bordó a tyrkysově tmavozelené kalhoty a k tomu si vzala ten šáteček. A celé to pak vypadalo, jako by ten šáteček korunoval jako doplněk celou tu parádu – ale bylo tomu právě naopak.
Byla také v té hrozné době spousta kvalitního textilu a také dost švadlen (vím, o čem píšu: já rozpoznal kvalitní dámskou vlněnou šatovku na kostýmky, šaty nebo sukně, mnohé kolegyně nosily ručně šitou módu a potrpěly si na kvalitní stoff). A mnohé ženy si šily samy (což činila i moje drahá polovička, k tomu jsme měli šicí stroj LADA). V létě měly ženičky na výběr úplně nepřeberné množství materiálů. A byly také mnohé módní vlny, někdy kolem r.80 např. frčela v létě kombinace: jemná pastelová khaki + opálená pleť + zlaté šperky či bižuterie. To bylo velice elegantní. To až teď mi připadá, že je vlna jen jediná, a už ani ne módní, plenér je převážně zamořen asijskými hadry a neforemnými bundami. To jen v okresní spořitelně jsou dámy slušně oblečené.
Už ani nevím, kdy se nosily pláště z materiálu zvaného šanžán – kolem r.60?, to házelo měňavé duhové odlesky, to tehdy dost frčelo. Také pamatuji, jak někdy později nosily holky v létě lehké šaty z materiálu, kterému říkaly fáčovina (někdy po roce 80). To bylo také moc hezké, částečně průsvitné, velice sexy. Tehdy by módy znalé holky nenapadlo nosit rozedrané džíny s dírami na kolenou. Takhle se objevila i Meghan, nevěsta prince Harryho. Chudinka, nejspíš neměla na slušné oblečení. Už v padesátých letech byla také spousta všelijakého umělého hedvábí, dávno před érou silonu, a tak holky tehdy chodily do tanečních a na plesy náležitě vyparáděné (dokonce jsem teď zaslechl, že do tanečních – pokud vůbec – se teď chodí v hadrech a džínách, kde je pak jaká atmosféra?). To v polovině 50.let to vypadalo v tanečních pěkně: nosili jsme černé obleky, bílé košile, černé motýlky a bílé rukavičky. A holky samozřejmě vyparáděné. Také se tehdy skutečně tančilo, to teď když vidím záběry z nějaké diskotéky, tak tam účastníci nic neumějí a jenom sebou škubou. A přitom aspoň jive a cha-cha se dá tancovat skoro na všechno.
Vlastně textilu bylo u nás za zločinné diktatury vždy dostatek. Tohle průmyslové odvětví fungovalo perfektně. To nebylo jako letos v USA, kde vzniknul nedostatek černého materiálu pro dámské společenské šaty. A tak některé americké herečky, které se dostavily k rozdávání globusů v černých šatech, už musely šít ze zbytků, už se na ně nedostalo, přišly na společenskou událost nedostatečně vykryté, polonahé a prsa jim, těm chudinkám, z toho lezla ven. A to měl být protest proti sexuálnímu obtěžování?! To holky na plesech v 50.letech u nás byly vždy řádně vykryté. (Také co by měly patnáctileté holky vystavovat?).
Samozřejmě bylo tehdy mnoho projevů nesvobody. Např. za oné zločinné diktatury, v době nesvobody, holky, které v šedesátých letech nosily mini-sukně a mini-šatičky (což byla úžasná móda), nemohly často ani svobodně pokrčit rameny – na to byly ty minišatičky příliš krátké. Ale zato, když se ve starých pražských tramvajích posadily na dřevěné lavice, tak jim bylo vidět od spodu až k mandlím (což mne naprosto nepohoršovalo). Ale určitá svoboda už i tehdy panovala. Např. ty holky už nebyly nuceny dělat pukrle – což zase byla škoda. Dnes dělají pukrle už jen dámy před anglickou královnou.
A tak je tento příspěvek zase jen ukázkou toho, jak různí lidé se dívají na minulost různým způsobem. A různě zkresleně. Už jsem vícekrát citoval oblíbeného Tolstého, že není žádná jednotná historie, každý prožívá svou vlastní.
Mimochodem: v té kupě všelijakých názorů na presidentské volby jsem se musel pousmát nad jedním, a sice esli to nebylo za minulé éry jednodušší, nemuseli jsme se starat o kandidáty, ani o výsledky, nemuseli jsme se s tím vůbec rozčilovat. Ono to mělo něco do sebe. Také mi to trochu vrtá hlavou. A navíc nelze popřít, že jsme tehdy nežili v pocitu nějakého ohrožení, což bylo dáno zejména tím, že problémy ze světa do Evropy zasahovaly málo, a do Tábora Míru už vůbec ne. Zatímco teď Orbán při návštěvě u Kurze prohlašuje, že migrace teď představuje největší hrozbu pro budoucnost Evropy. Příliš sleduji západní zpravodajství (už přes 45 let), než abych si toho i já nebyl vědom.
Už jsem se zmiňoval, že o dřívější diktaturu jsem se nestaral (nikdy jsme tehdy neviděli TV zprávy) a ona se nestarala o mne. A do dneška se bavím tím, jak jsme s jedním kolegou řešili tak závažné problémy, jako jestli si máme v těch našich venkovských domech postavit či nepostavit krby. A ne že bych byl zcela tupý a nevěděl, co se ve světě děje. Odhaduji, že až třetina obyvatelstva v Čechách a na Moravě měla přístup k západnímu zpravodajství. Celý jih Moravy a celý jih a jihozápad Čech byl pokryt VKV a TV signálem z tzv. Západu, signál zasahoval až do Prahy. Takže když havaroval první americký raketoplán (s tou učitelkou na palubě), tak jsem o tom věděl dvě minuty po té. To bylo jednou v lednu, v podvečer, a to u nás vždy běžel Bayern3. A západní TV jsme brali na venkově. Také o vraždě Johna Lennona jsem věděl po pár hodinách a hned ráno to ventiloval po příchodu na pracoviště. Havárie Černobylu se také roznesla rychlostí blesku, bolševikovi nepomohlo nějaké zatloukání. Jednou před silvestrem došlo na ostravsku k důlnímu neštěstí, při kterém zahynulo asi 35 horníků. Ze západu to hlásili okamžitě, u nás to zatloukali až přes Nový rok, aby „nenarušili“ silvestrovské veselí. Takže nějaké informační embargo vůbec neexistovalo. Ani tehdy.
Ale všechny tyhle vzpomínky už začínají zapadat do zapomnění času. A spoustu lidí už ani nezajímají. I když tu mívají úspěch zcela nesmyslné výkřiky, že komunisti byli horší než nacisti. Navíc od podstatně mladších autorů, kteří tu dobu ani nezažili. Ale překrucování historií také není nic nového pod sluncem.
