Já toho v životě moc nenajezdil, přesto zachovávám několik zásadních principů. Zase mne rozčílilo, když 24-letý neumětel na nechráněném přejezdu zabil 3 mladé lidi – co ho v autoškole učili? To byl ten poslední případ na Plzeňsku.
Kdysi tady občas o ježdění autem napsal něco autor Jiří Hermánek, který byl odsud z blogu z nějakých důvodů vyřazen. Nemohu se v této souvislosti nezmínit o některých principech, které se mi rozhodně vyplatily. Mezi ně patří zejména následující:
1.Přejíždění železničních přejezdů.
Já ještě pamatuji, jak někdy v 50.letech měli autobusáci za povinnost před každým železničním přejezdem zastavit, a teprve po rozhlédnutí mohli pokračovat v jízdě. A to bez ohledu na to, byly-li na přejezdu závory či nikoliv.
Tento princip dodržuji stále – vždy počítám s tím, že něco nemusí fungovat. Většinou není nutné zastavit, většinou stačí zpomalit a zkontrolovat, zda se neblíží vlak, a to bez ohledu, jestli něco bliká atd. Stažené závory jsou samozřejmě jasné.
2.Nepřipustit zábavu v autě. Řidič se má věnovat řízení, a ne řešit rodinné či jiné problémy. Jak to může dopadnout, ukázala havárie před časem u Úštěka, kde rozdováděná mládež až v pondělí ráno cestou z diskotéky nejen že v autě halasila, ale ještě se o cosi prali, řidičku fysicky obtěžovali, ta strhla řízení a skončili mimo silnici ve stromu. Výsledkem byli tři mrtví. Ale i moje bábina, která se při jízdě na nákup nudí, má tendenci něco probírat, což bryskně odmítám. Vždyť kolik rodin se pobije při haváriích o víkendech. A to většinou nejedou daleko.
3.Pokud možno nepředjíždět. Kolik havárií se stane při agresivním předjíždění. Provoz na dálnicích už neznám, ale odhaduji, že i na hlavních silnicích nějakých 90% aut má SPZ toho kraje či dokonce okresu. Čili převážná většina jízd je na relativně krátké vzdálenosti. Naco potom předjíždět. Jen pro ten pocit? A když už, pak raději do kopce, nikdy ne z kopce. A z téhož důvodu je zbytečné jezdit vysokými rychlostmi.
4.Vyhnout se čelním střetům. Ty bývají často smrtelné. Bývám připraven raději se vyhnout a sjet do příkopu. Naštěstí jsem nikdy nemusel, i když málem, ale běžně proti agresivním předjížděčům z protisměru výrazně zpomaluji a uhýbám – a je takových dost. Pak se vyskytují takové ty zprávy, jako že: …řidička nepřežila střet…, atd. Vyskytují se dnes agresivní řidiči, kteří oprskle předjíždějí i v táhlé zatáčce přes bílou čáru – nu uhnul jsem. Také se na mne vyřítil v zatáčce na úzké silničce obrovitý teréňák jedoucí prostředkem té silničky. Frajer přece nebude jezdit s dvoutunovým tereňákem při kraji. Musel jsem vyhnout tak, že jsem polovinou auta vyjel mimo silničku na trávu. Málo platné, při sjetí do příkopu se člověk nanejvýš potluče. Což je také důvod pro to, nejezdit zběsilými rychlostmi.
O tom už tady kdysi psal pan Hermánek, totiž že na většinu hlavních silnic se vejdou tři auta vedle sebe. Naco pak střety?
5.Co špatně chápu, jsou cyklisté nebo cyklistky, kteří nebo které jezdí se sluchátky na uších. Také posedlost, nevydržet bez hudebního rámusu. A zcela nepochopitelné je, když za hranicemi v blízkém Sasku v zimě ve večerní temnotě vjel mladý cyklista se sluchátky na uších na přejezd, kde už byly stažené závory. Bylo to to poslední, co ten mládenec v životě udělal. A že mladí přecházejí se sluchátky na uších ulice ve městech, to už je kapitola sama pro sebe.
Nevím, jaké jízdní strategie dnes vyučují školitelé v řidičských kursech. Ale předchozí principy by vyučovat měli.
