Zrovna jsem si připomněl, jak náš národ po válce zúčtoval s protektorátními kolaboranty a vlastizrádci. Sem tam se dokonce někteří zastřelili sami:
Emanuel Moravec, Konrád Henlein, a určitě byli i další. Autor Jan N.A.B-Buquoy už tady uváděl, že po válce bylo popraveno 738 zrádců a kolaborantů, mezi nimi i zřejmě gestapáci atd. Nevím přesně, jestli v tom počtu byli také nějací protektorátní aktivističtí novináři (a jak vůbec dopadli, vím jen o likvidaci Karla Lážnovského). Tomu autorovi to připadalo nelidské, já jsem si zase povzdechl: tak málo?
Byla to rozkacená doba, ale přece jenom to posloužilo k obnovení „dobrých zásad“ (les bons principes). A také se tehdy popravovalo: to v podstatě také patří k dobrým zásadám – myslím si, že za vlastizradu má přijít trest smrti. (Ten pojem „dobré zásady“ jsem našel u mého oblíbeného Tolstého).
Také Britové toho přeběhlíka (lorda Haw-Haw), co se dal za války k nacistům a v severní Africe v německé vysílačce napadal obránce Tobrúku, nazývaje je tobrúckými krysami, tak toho přeběhlíka Britové po válce dohledali a bez cavyků popravili. Samozřejmě: tresty jsou tvrdší v době zvýšeného ohrožení státu.
I ve Francii toho předního kolaboranta Lavala – což byl ministerský předseda vichistické kolaborantské vlády – brzy po válce popravili. I některé další ministry (Pucheu). Ale francouzští partyzáni na pomalou justici moc nečekali: hned po osvobození postříleli tisíce kolaborantů a příslušníků fašistické milice, dokonce i mnoho Francouzek, které obohacovaly sexem německé okupanty.
To u nás – pokud si matně pamatuji z té spousty knih, které jsem v posledních letech přečetl – nakonec žádný ministr kolaborantské vlády popraven nebyl. Holt holubičí slovanská nátura. Někteří byli odsouzeni na dlouhá léta a ve vězeních už umřeli, jiní pak živořili jako noční hlídači a tak podobně.
Státní president Hácha byl hned v květnu 45 odvezen se šaškovskou čepicí do vězeňské nemocnice na Pankráci. Ale to už okolí nevnímal a brzo pak umřel.
Ale občas v historii národů dochází k revolučním zvratům, kdy se na nemohoucí práva a pomalou justici příliš nehledí.
A proč jsem si právě teď na tento střípek naší historie vzpomněl? Připomněl mi ho článek Pavla Hewlita: Víte, jak se dřív říkalo sluníčkářům?
Josef Komárek, březen 2016.
