Nežili jsme přece v izolované bublině. Už více let byla v Polsku aktivní Solidarnost s Walensou v čele. Ale podle mne největší průlom do bourání diktatur učinili Maďaři, když v létě 89 zcela otevřeli hranice do Rakouska.
Toho pak začali využívat východní Němci a začali přes nás a přes Maďarsko ujíždět na Západ. A na podzim 89 se davy východních Němců začaly tlačit na německou ambasádu v Praze (lezli ze zadu přes plot). Až se jich tam natlačilo snad několik tisíc. Když už tam byla situace nesnesitelná, přijel západoněmecký ministr zahraničí a z balkonu jim oznámil: …ještě dnes budete převáženi…, atd, což vyvolalo jejich nadšený řev. A skutečně ještě ten večer začaly být vypravovány zvláštní vlaky z Prahy do Německa. V Praze pak zůstaly opuštěné stovky Trabantů.
A dne 9.11. odpoledne ve východním Německu (DDR) vyhlásil jeden politik v rozhlase otevření hranic na Západ, a to s okamžitou platností. Takže občané DDR to věděli dříve, než strážci na hraničních přechodech – což vytvářelo z počátku konfliktní situace, ale vcelku už umírněné. O tom byl natočen před deseti lety v Německu tragikomický film Bornholm Strasse.
A tak v takové situaci došlo u nás pak k těm událostem 17.11. v Praze, a v následujících dnech. A stejně se to rozehřívalo pomalu. Z mého pracoviště jsme v úterý 21.11. jeli na Václavák jen dva. Kde se pak začalo zvonit klíči, atd.
Později se revoluční atmosféra rozšířila i do Bulharska a Rumunska, kde dokonce pak zastřelili Čaučeska s manželkou.
