Bylo tu pár příspěvků o obtížnosti seznamování. Na toto téma nosím v hlavě dva roztomilé příběhy z dob, kdy ještě seznamky na netu neexistovaly, neexistoval ani net, a kdy nejspíš spontánnost vítězila.
Ale v současné ponuré, dokonce krvavé okurkové sezóně by snad tyto vzpomínky mohly přinést trochu uvolnění.
Ostatně nedávno jsem zde uvedl pár vzpomínek na každodenní život v dobách minulých. Někdo ty moje vzpomínky ze 17.3. ocenil (zejména autor J.P., jehož si nesmírně vážím), někoho to popudilo. Neuniklo ale mé pozornosti, že několik pamětníků zareagovalo na jednu mou vzpomínku z Mladého světa. A v hlavě stále nosím dva příběhy z té doby, které jsem neprožil, ale četl, jeden z onoho MS a jeden z Dikobrazu.
Příběh 1. z MS: to v MS kdysi vedli takovou sérii z dopisů čtenářů a čtenářek na téma „jak jsme se seznámili“. Tento příběh napsal pražský mládenec, který někdy v době masových prvomájových veselic se celé odpoledne brouzdal v pražské juldě fuldě (což byl Park kultury a oddechu Julia Fučíka) a zalíbila se mu tam v davu nějaká holka. Jenomže tehdy nebyla doba, aby ji bezostyšně sbalil k okamžitému sexu. Tehdy byli mnozí mládenci nesmělí a děvy taktéž. Tak za ní (spíš to byly holky dvě) celé odpoledne brouzdal a netroufal si. Holka to postřehla, ale také si netroufala. Až se mu nakonec v davu ztratila. Zoufale pak lítal celým areálem ale vše marno, už ji nenašel. Tak se pak už k večeru otráveně dovlekl k tramvajové stanici, nacpal se už s odcházejícím davem do tramvaje (tehdy jezdily ještě staré otevřené kraksny) – a náhle tu holku uviděl v nacpané tramvaji kousek od sebe. A to už ze sebe vyhrknul: také jedete touto tramvají? (jak inteligentní postřeh!) a to už se holka rozesmála a tak se už seznámili. A už spolu zůstali. No není to roztomilý příběh?
Příběh 2. z Dikobrazu: to v Dikobrazu tuhle sérii z MS trochu okopírovali a vyhlásili sérii dopisů čtenářů také na téma Jak jsme se seznámili – ale už v dospělém věku. A tenhle příběh napsala dospělá žena. Ta byla v mládí členkou nějaké party, společně sportovali, jezdili snad na vodu, atd. Postupně se v té partě lidé spárovali, páry odpadly – až pisatelka zůstala na ocet. Reagovala na to tak, že o sebe začala neúměrně pečovat, vždy elegantně oblečená, bydlela ve starším činžáku, vynést odpadky dolů do popelnice znamenalo se kompletně obléct, jít na nákup do samoobsluhy znamenalo už velké líčení. Pak roky trochu plynuly, ale stalo se, že jedna žena z té party, kterou si právě vzal mládenec, na kterého si myslela i pisatelka, to vzala zkrátka a umřela. Pisatelce se zatetelilo srdce a nějakou dobu trpělivě čekala. A stalo se také, jak se to v té době dělo, že v domě byl vyhlášen jarní úklid (tedy brigáda). Těžko pisatelka našla nějaké staré hadry, ale něco přece jen, přes hlavu šátek, a obyvatelé se pustili do úklidu půdy. Co tam bylo haraburdí a zašlé špíny! Později jeden muž nadhodil, že by bodlo kafe. Tak pisatelka se nabídla a šla do bytu vařit kafe. Za chvíli zvonek: a před dveřmi stál ten ještě mladý vdovec s kyticí. Užasle a beze slova se díval na tu špindíru – a otočil se a odešel. A pisatelka sedla a řvala a řvala – po špinavé tváři jí tekly potoky slz. A za chvíli další zvonek: a před dveřmi ten chlap z půdy, cože tak dlouho nejde. Chvíli se na ni díval a pak pronesl: Vy jste byla vždycky taková nepřístupná… a teď vidím, že jste normální ženská. A za dva měsíce se brali. Také roztomilý příběh. Přeju hezký den.
PS: bóže, co já to nosím v hlavě za zbytečnosti. Což vůbec neznamená, že jsem ty časopisy kupoval – ale semtam se mi nějaký dostal do ruky. Také jsem si minulý pátek hned vzpomněl, jak Vronskij v Anně Karenině označuje Nizzu za nudné místo. Ale časy se změnily. (Nebo je změnily arogantní evropské pseudoelity svou absurdní migrační politikou a svou podporou "arabských jar"?).
