Vlastně nic moc. Oba důstojníci, oba přeběhlíci. Emanuel Moravec se v květnu 45 zastřelil, to pro Petra Pavla byla nejvyšší mravní hodnotou kariéra. Nejspíš vyslepičil v NATO vše, co věděl o armádách Neporazitelného Tábora Míru.
Také byl zato nepochybně odměněn. To voják (in memoriam desátník) Rudolf Šmatlava bral vojenskou přísahu vážně. Také ho to stálo život. Slováka Rudolfa Šmatlavu zastřelila v Praze skupina skautských tzv. „odbojářů“ 6.12.1952 u zdi židovského hřbitova (blízko dnešní stanice metra Želivského – je to právě 70 let), když přepadla hlídku čtyř vojáků, kteří šli večer ze strážní služby (a to už měli zbraně na zádech a vybité). Chtěla se ta skupina lépe vyzbrojit – těmi zbraněmi od vojáků, a Rudolf Šmatlava se nedal. Skupina začala střílet, a R.Šmatlava byl zavražděn (do dneška je to tam dost pusté místo). Léta tam pak byla na zdi pamětní deska, která byla po r. 1990 odstraněna, místo přezděno a přemalováno. Tak se „upravují“ historie (já kolem té pamětní desky občas chodil). Ta teroristická skupina byla dopadena až za dlouho, její kápo Vladivoj Tomek byl pak popraven až v r. 1960 – a byla to údajně poslední taková poprava v ČSR (vše lze dohledat ve wikipedii).
Bývalý soudruh Pavel si zřejmě takové starosti s vojenskou přísahou nedělal. Tak takové individuum se chystá část národa zvolit svým prezidentem? Individuum bez kouska morální integrity, individuum kam vítr tam plášť? Individuum, kterému by dokonce jeden zdejší autor stanovil diagnósu „podstatné mozkové poruchy“ (tuto diagnósu před lety tento autor stanovil totiž občanům, kteří byli v KSČ a KSČM). Jenže je taková diagnósa použitelná i pro pana (dříve soudruha) Pavla. Jakou ideologii vlastně pan Petr Pavel vyznával? Tu, která více vynášela? Jaká je na to diagnósa?
Soudruh Pavel také vojáčkoval v době, kdy to bylo docela bezpečné povolání. Byli jsme přece součástí Neporazitelného Tábora Míru. Byla sice studená válka, ale za tehdejší studené války se obě mocenské skupiny k sobě chovaly v zásadě slušně – na rozdíl ode dneška. V letech 1970-90 jsme paradoxně v Evropě prožívali nejklidnější a nejmírovější údobí celé poválečné doby. Heslem doby bylo tehdy „mírové soužití dvou soustav“, atd.
V podstatě o tehdejším vojáčkování platilo to, jak se o něm už kdysi roztomile vyjádřil Tolstoj, když napsal: Bible praví, že nečinnost, zahálka, byla podmínkou blaženosti prvního člověka před jeho pádem. Sklon k zahálce mu zůstal i po jeho pádu, avšak kletba na člověku stále lpí a neprojevuje se jen tím, že musíme chléb svůj dobývat v potu tváře, nýbrž i tím, že ani nemůžeme být nečinní a nic si z toho nedělat. Oddáváme-li se zahálce, činí nám tajný hlas výtky. Kdyby byl člověk v nečinnosti schopen dosáhnout pocitu, že je užitečný a ža plní svou povinnost, našel by v něm alespoň kousek prvotní blaženosti. A takové povinné zahálce bez výčitek svědomí se těší celý jeden stav – stav vojenský. A právě tato povinná zahálka bez výčitek svědomí byla a bude hlavní příčinou, proč je vojenská služba tak přitažlivá. Tolik Tolstoj.
Samozřejmě bylo snadné vyhnout se členství v KSČ – i když v armádě to bylo jinačí. Nás, co jsme se vyhnuli členství v KSČ, byly přece milióny. Přesto v 80.letech už bylo v celé republice v partaji asi 1,6 miliónu lidí, v Čechách asi milión, tedy prakticky každý šestý dospělý člověk byl už v partaji. Partajníci už o další ani neměli zájem. A dokonce v té době byl vstup do partaje už na pořadníky – tedy alespoň v Praze (to vím z doslechu). A ještě do podzimka r.89 se tam tlačili další jednotlivci. To bylo totiž tak: v 80.letech už partaji prý vadilo, že v Praze už z partaje téměř vymizely modré límečky a do partaje se tam cpaly jen bílé límečky. A partaj prý nechtěla stranu jen úředníků. Tak byly limitované pořadníky, v naší organizaci, která měla na 400 duší a už přes 100 partajníků, prý byly povoleny pro vstup jen 2 kusy ročně.
Tehdejší partajníci byli převážně lidé-kariéristé, kteří pak hned po vypuknutí svobody zahodili rudé knížky, někteří restituovali majetky, protože to byli potomci dřívějších majetných lidí – ti vždycky vědí, kam se přilepit (např. jeden z mladých kariéristů z našeho podniku restituoval po vypuknutí svobody v Dejvicích 5 domů – nic překvapivého), rychle se překabátili, hned začali podnikat, atd. Tenhle segment populace existuje stále, jdou za tím, co je výhodnější.
V armádě to samozřejmě fungovalo jinak. A v civilu také jinak. Když jsem začal dělat v jednom pražském ČKD, tak tam byl vliv KSČ značný, a také tam bylo dost protivné ovzduší. Když jsem později přešel do inženýrské branže, tak tam panovala v podstatě pohodová, to jest dělná atmosféra. Také tam byli partajníci, ale chovali se v zásadě slušně, nikdy jsem nezažil, že by byl někdo nějak poškozen nebo dokonce profesně likvidován, v profesní úspěšnosti byla v této branži rozhodující odbornost, a bylo i mnoho nepartajníků zaujímajících vedoucí postavení.
Ono je to s těmi prezidentskými kandidáty ale těžké. Už před pěti lety jsem napsal příspěvek „Tableau presidentských kandidátů - kolik je mezi nimi naprostých nul“. Nějak se od té doby toho moc nezměnilo. Nějak nám chybějí zasloužilí politici, kteří by se osvědčili svou dlouholetou službou veřejnosti. A tak se hlásí kandidáti, o kterých toho moc nevíme (nebo také vůbec nic). Není vůbec snaha těchto kandidátů „dělat“ prezidenta také projevem „podstatné mozkové poruchy“? – já mám aspoň takové podezření. Ani nevím, jakou propagandu ti kandidáti hlásají, u nás na venkově jsem ještě žádný billboard nezahlédnul.
To americký prezident Herbert Hoover během své volební kampaně 1928 to měl jednoduší. Ten vedl propagandu pod heslem: „Volte prosperitu! Mým programem je kuře v každém hrnci a auto v každé garáži“. To bylo ovšem pouhý rok před tím, než na podzim 1929 došlo ke krachu na newyorské burze, kterou údajně způsobila naprosto nezodpovědná finanční „politika“ USA. Následovala mnohaletá krize, která zasáhla celý svět, v Německu přispěla k vítězství nacistů, a pak k nejhorší válce všech dob, a všude k bídě, …,atd. Naši kandidáti by ještě tak mohli zmiňovat to kuře, o těch autech se nejspíš zmiňovat nebudou. Ty budou v dohledné době už jen pro bohaté.
A s těmi našimi voliči je to také problematické. Už Winston Churchill napsal: …Národy a vlády nepřijímají vždy racionální rozhodnutí. Někdy přijímají šílená rozhodnutí, nebo se vlády zmocní hrstka lidí, která donutí všechny ostatní, aby je poslouchali a pomáhali jim v jejich hlouposti.
Zdá se, že toto prožíváme na vlastní kůži.
