Když nedávno odešla Gina Lollobrigida do filmového nebe, zavzpomínal jsem, jakými filmy jsme se bavili v 50. a 60. letech. Kdyby někdo sepsal cizí filmy v 50., 60., 70., a 80.letech, docela bychom se podivili, co tu bylo italských
...španělských, francouzských, anglických, amerických, severských a dalších filmů. Nebylo myslím významnějšího režiséra, který by se tu nepromítal. A mám za to, že komunistická censura nás ani moc nešidila. Vlastně vím jen o jedné skupině filmů, které sem nechodily a to byly James-Bond-filmy, na ty jsme čuměli obvykle v sobotu večer z německé TV, zhruba po roce 1972 (to už jsme trávili víkendy na venkově, kde jsem německou TV přijímal, v Praze jen VKV z bavorského vysílače Hoher Bogen) – poslední byla už komedie Špion který mě miloval, pak už byly tak hloupé, že jsme je začali ignorovat, a pak sem nepřišel jakýsi dramatický film s názvem myslím „Z“. To byl francouzský film snad s Yvesem Montandem o politických procesech v nejmenované diktatuře. Ten film jsem neviděl ani na cizí TV, když před časem běžel na nějakém satelitu, už jsem na něj jsem neměl náladu. Nepřišel sem také Dr. Živago a dosti dávno natočený dvoudílný film o carské rodině Romanovců. Ty jsme viděli z německé TV – a to je asi tak všechno, co mohu o dřívější censuře napsat. Pokud vím, tak politické filmy se na Západě příliš netočily (to dělal Costa-Gavras), platící filmové publikum o ně moc velký zájem nemělo (to chodí do kina za zábavou).
Jeden autor tu kdysi popsal minulou éru způsobem, že jsme žili v takové „temnotě totality“, že je div, že jsme to vůbec přežili. A jiné autorky popisovaly pochmurnou dobu a „všudypřítomnou šeď“.
No, já jsem si teď vzpomněl, jak lidi se bavili v padesátých letech filmy Chléb, láska a …s Ginou Lollobrigidou, ony ty filmy byly dva na pokračování, v kině Sevastopol se hrály dlouhé týdny. Také se v Sevastopolu někdy hrála slátanina Kapitán Frakas, z čehož si myslím v Literárkách dělali posměch, že zase kulturní revoluce dostala na frakas. Já byl ovšem fouňa (to jsem do dneška), takové filmy jsem neviděl. Já v té době hlavně tancoval, vymetal plesy a nedělní čaje, a chodil převážně do Divadla hudby na jazzové pořady. A samozřejmě na W+H do divadla ABC. Filmů v 50.letech jsem viděl málo, i když na průmce byli nadšenci, co dokázali za sobotu a neděli oběhnout i tři filmy – takže tady muselo být cizích filmů hodně. Já jich pamatuji jen několik: Před potopou, Mandy, Kruté moře, Mzda strachu, …a dál nic moc.
Byly i filmy z české produkce: zábavný byl film Kam čert nemůže (1959), kde se objevil v záběru i družstevní kravín a slepičárna. Také nejlepší propagandistický film té doby, tj. Král Šumavy, byl také natočen v r.59, tedy poměrně pozdě. A byl snad bojkotován? Ale vůbec ne! Návštěvnost toho filmu šla do miliónu diváků a na lístky se stály fronty. V r. 1960 byl také mimo soutěž uveden na karlovarském festivalu film Most přes řeku Kwai.
My jsme chodili hodně do kina s mou nastávající v 60.letech – to byl takový náš standart: přinejmenším celou zimu každou sobotu do kina nebo do divadla. To tady bylo obrovské množství cizích filmů, celá italská nová vlna, atd., a vlastně nevím o nějakém významném filmovém díle, které by sem nepřišlo. Ale nejsem v tom znalec, posuzuji to jenom podle toho, které filmy jsem později viděl z německé TV. Ovšem do dneška se chechtám při vzpomínce, jak jsme šli z filmu Zvětšenina (Antonioni), a já primitiv jsem se po východu z kina U Macešků rozčiloval, co to bylo za nemohoucího blbce, tj. toho fotografa: když měl podezření, že byl spáchán zločin, proč prostě nešel na policii ale nemohoucně se jak mátoha pohyboval od ničeho k ničemu. Zkrátka já prosťáček jsem na snobské filmy nedorostl (a zejména ta poslední scéna tam byla pastva pro snoby).
Nevím jak si tehdy mnozí lidé brali tu „temnou totalitu“, ale na jednom americkém filmu se dost pobavili. To byl film Později miláčku (Move over darling, na netu je k disposici full movie), a tam je scéna s Doris Day, když projíždí s autem automyčkou – a to jsme v bijáku řvali smíchy. A pak že nebylo veselo! Znovu jsem si ten film v rychlosti z netu přejel, a ta scéna je v čase 1h28min. To bylo v 60.letech – a byl to film se spoustou amerického luxusu: luxusní auta, luxusní vila a povyrostlé dětičky hlavní představitelky se šplouchaly v luxusním bazénu. Dnešní mladší generace by se mohla pod vlivem antikomunistické propagandy divit, že sem takový americký film přišel. Hodně se také chodilo na americkou Cleopatru. To jsme ovšem většinou nevěděli, že ve světě ten film moc neutržil a že produkční firmu strhnul do bankrotu.
Po r. 1970 jsme na filmy už chodili jen velmi málo. Také kdy? Když jsme v Praze trávili vlastně jen čtyři večery v týdnu. A to jsme ještě v 80.letech chodili do tanečních pro dospělé, kde se scházela velmi příjemná společnost (to byly vlastně taneční kluby).
Ale byly některé americké filmy, které se prostě nedaly minout, např. Funny girl, Tora tora tora, Hello Dolly, a některé další – ale dál se mi plete, co jsme viděli tady v kině (jen máloco) a co z německé TV (daleko více). To bylo někdy kolem r. 1980. A během 2.spartakiády 1960 také Vojna a mír (s Audrey Hepburn).
A podle statistické ročenky ČSFR bylo v r. 1989 dovezeno 140 celovečerních fimů – takže zábavy bylo dost, i za těch komunistů (ale to už šlo zcela mimo nás, nám stačily ty sobotní filmy z německé TV).
V padesátých letech byla spousta i jiné zábavy (o tom už jsem psal, také už jsem projevil názor, že v 50.letech se u nás tancovalo jako nikdy jindy). Milióny lidí si tehdy docela užívali prvomájových manifestací a zejména odpoledních prvomájových veselic. V Praze se např. odpoledne do JuldyFuldy (Parku kultury a oddechu Julia Fučíka) navalily statisíce lidí, tam nebylo k hnutí, hrály hudby, byly estrádní výstupy, atd. Hudby hrály i jinde, a všude spousta lidí, např. u zahradní restaurace nahoře v Riegrových sadech. Tam jsem po prvé uslyšel Květinový valčík, to mně mohlo být asi tak 12 let, a hned se mi zalíbil. Později, když jsem byl na průmce, chodíval jsem odpoledne do JuldyFuldy, přes ty davy jsem tam potkával kluky ze třídy. (Takové chování mas se dá vcelku snadno vysvětlit: lidé se rádi shromažďují. To už mají v psychice).
A v r. 55 byla také 1.spartakiáda. To byla vůbec velkolepá a náležitě rozjásaná akce. Celá spartakiáda byla tehdy nafilmována, samozřejmě v barvě, ten film se už nikde neobjeví, asi je někde v tresoru (ostatně ono je více tresorových filmů z té doby). Nebylo by vhodné teď ukazovat, jak masy tehdy jásaly. A jakou měly tehdy radost ze života. I když ta hrstka autorů, co sem píšou kritické články k socialismu a komunistickému režimu, se snaží přesvědčit, že vlastně celý národ žil v trvalém odporu proti režimu. Nic není pravdě vzdálenější (tj. tehdy).
Ale jak to vypadalo na těch prvomájových veselicích po r.60, když jsem se vrátil z vojny, to už nevím, to už šlo mimo mne.
P.S. Tu scénu z Později miláčku doporučuji shlédnout každému, kdo už je znechucen současnou propagandou a hospodářskou situací. Aspoň něčemu se může člověk zasmát. A vůbec: teď, když jsem se dožil nejhorší vlády mého života, není od věci připomenout si a dodatečně ocenit pohodovou dobu minulé éry, kdy nám toho chybělo jen málo a popouzeli jsme se každou hnidou, kterou jsme viděli na komunistickém režimu.
