Už jsem o tom kdysi psal, ale rád to připomenu. To byl rok 1.spartakiády a tak nás dorostence poslali už ve cvičebním úboru do pražského průvodu. Bylo tehdy nádherné počasí, horko, obloha modrá, slunce svítilo jak divé.
Šli jsme my dorostenci v červených trenýrkách a bílých tričkách, a před námi šly dorostenky v bílých halenkách a zelených sukénkách (a když neopatrně seděly na trávníku u Ludmily, bylo zřejmé, že i kalhotky měly zelené).
Sešli jsme se na pražských Vinohradech u Ludmily a pomalu jsme pak postupovali tehdejší Stalinovou třídou dolů k Museu. Tvořili jsme dva bloky asi tak po 30 řadách ve třicetistupech, tedy asi tak 900 holek a za nimi 900 kluků. Bylo nás zkrátka hodně. Co chvíli jsme stáli, protože do Václaváku proudily ještě další průvody z druhé strany z Mezibranské. A na chodníkách narváno, hlava na hlavě, zejména nahoře pod Museem, před místem, kde pak byl postaven Dům potravin. A u těch legendárních hodin tam na rohu (častým místem schůzek) stál radiovůz s tlampači, na střeše křikloun s mikrofonem, který stále vykřikoval na kolemjdoucí průvod nějaká hesla. A kolem něj na chodníku zástupy diváků – hlava na hlavě. A tam se průvod zase zarazil, a křikloun vykřikl nějaké to heslo na blok holek před námi (vždy s „hurá“ na konci) a holky jásavými dívčími hlasy volaly hurá. No, tenhle dívčí primitivismus se nás kluků dotkl, v mžiku proběhl naším blokem duch vzpoury, a stačilo několik „pš“, abychom zaujali odbojný postoj. A agitátor vykřikl zase nějaké to heslo na nás, na kluky, s hurá na konci – a my ticho! Takže před těmi narvanými chodníky trapas! Ale agitátora to příliš nevyvedlo z míry, hned nám dal kázání o významu 1. máje atd, a jak se máme radovat, a znovu to zkusil: zase heslo s hurá na konci – ale my jsme odolali. Setrvali jsme v zarytém mlčení, pak už se průvod hnul, a prošli jsme mlčky celým Václavákem (kde byli další křiklouni), občas se z našeho bloku ozývaly ojedinělé výkřiky prdééél a pod. Ale nikde to nevyznělo tak, jako u Musea. A tak zatímco blok holek před námi jásal, tak my kluci jsme nejásali. A to byl náš odboj proti komunistickému režimu.
Samozřejmě si z toho dělám srandu, ale je nepopiratelné, že v těchle letech byly první máje neuvěřitelně masovými akcemi, jak v průvodech, pak byly davy čumilů na chodníkách a odpoledne při těch prvomájových veselicích. To byly v Juldě-Fuldě statisíce pražanů.
Občas si na to vzpomenu, a už jsem se zamyslel, jestli by takové recese byla schopná německá mládež v Hitlerjugend. No – to je ten rozdíl mezi českou a německou náturou.
