Už jako malej kluk jsem chtěl motorku ...

... řekl můj otec a opravdu si jí pořídil. Ne,tenhle článek nebude o mé utichající posedlosti motorkama, ale o mém otci. Tohle všechno by vlastně za normálních okolností byl spíše splněný sen pro mě, že budu s tátou brázdit silnice na silných mašinách, pokud by ovšem celá věc neměla jeden velký háček. Jsem synem z druhého manželství a tak můj otec není z nejmladších. Mému otci je totiž 65 let ...

"A co na tom?" říkáte si teď mnozí, ale vězte, že ač můj drahý otec je majitelem ŘP na auta i motorky již desítky let, je to nápad z druhu šílených. Táta se nikdy o motorky nezajímal, jsou to roky, co naposledy nějakou osedlal a teď má mít jednu vlastní? Začínám chápat mojí drahou maminku, již braly mrákoty, když sem si kupoval motorku já. Teď ona prokletá motorka mění majitele, ale zůstává v rodině. Ano, prokletá. Sám nejsem typ, co věří na nadpřirozené věci, ale tady něco zavání.

Když jsem si motorku kupoval i přes odpor rodičů, máma tehdy prohlásila "Ať se na ní třeba zabije ..." Tehdy ještě nevěděla, jak mohla mít pravdu. Opravdu měsíc po koupi jsem měl těžkou dopravní nehodu, ze které jsem vyvázl s životem na kahánku. Motorka předtím i potom ještě aspoň desetkrát okusila asfalt ze strany a jednou ji dokonce zfoukl vítr ze stojanu. Jako by mi opravdu nebylo přáno. Nakonec se tedy dostala k mému otci a já měl obavy, že se historie bude opakovat. A stalo se.

Jednoho krásného dne na vyjížďce s mým tátou, jsme vybrali silnici bez provozu aut a přitom s idylickou krajinou a dobrým povrchem. Zhruba na půli dne však můj táta jedoucí přede mnou neodhadl poloměr zatáčky a ze silnice vyjel. Po několika hrbolech v příkopu přišel kámen, o který se motorka zarazila a přehodila tátu přes řídítka jak rozzuřený býk. Mě se v tu chvíli naskytl pohled jak ze seriálu Cobra 11. Táta letící kupředu a za ním rotující motorka ve vzduchu. Motorka udělala kotoul a přistála na tátovi. Je to hnusné, ale v tu chvíli jsem žasl nad tím, jak dobře to vypadalo a následně jsem se všemu chtěl smát. Bylo mi asi v podvědomí jasné, že tátovi nic není. A opravdu, táta málem odstrčil motorku, která váží skoro tolik co on, sám a já mu téměř ani nemusel z příkopu pomáhat. Byl však v šoku a motorka náraz nerozdýchala. Táta, ač trval na svém, že mu nic není, se mě stihl 5x zeptat kde jsme, odkud jsme přijeli, co se stalo a proč je motorka do protisměru, než přijel kamarád s přívěsem. Na náš nátlak se dostavil do nemocnice, kde mu zjistili zlomenou kliční kost, což ale také bylo opravdu jediné, co se mu přihodilo.

Byli jsme takv rodiněuž otec i syn po nehodě na motorce. Myslíte, že ho to přešlo? Utekl rok a motorku doma máme znovu. Silnější, těžší a jen jeho. Já na ní nemůžu, alespoň podle legislativy zákonů ČR. Nutno však říci, že můj otec je sváteční jezdec. Výlety jsou pro něj svátkem, párkrát do roka miláčka z garáže vytáhne a jede za kamarádem. I přes naše nářky kolikrát i v dešti a větru. Ještěže v zimě jsem ho přemluvil. Táta bohužel ani nepobral nic z lásky k motorkám a tak motorkáře kolikrát ani nezdraví, o svůj stroj se nezajímá a nestará a stále ještě nic o motorkách pořádně neví.

Je to vlastně výjimka potvrzující mé rčení. Že motorce může člověk buď naprosto propadnout a nebo vůbec. Mého tátu těší, že jí má. Čímž si asi dokazuje, že ještě nepatří do starého železa a že je duchem mladý. A nebo jen prostě nemá co dělat, když je v důchodu. Tak jako tak na každý pád budu mít ještě vždycky strach, když oznámí, že jede za kamarádem do Hradce Králové a venku začnou padat první kapky ...