Obama, který nekouše

Ruská intervence na Krymu zvážila Baracka Obamu a jeho politiku vůči (nejen) Rusku - a shledala ho lehkou váhou. Obamova politika vůči Rusku za posledních pět let – politika tzv. resetu – je v troskách.

Jak by řekl Woody Allen, „…je to deja vu all over again“, připomíná to Jimmyho Cartera. Když vstupoval do úřadu prezidenta v lednu 1977, chtěl se zbavit „neodůvodněného strachu z komunismu“ a být vůči Sovětskému svazu vstřícný. Pak možná i Sovětský svaz bude vstřícný… Po třech letech Carterovy vstřícnosti Brežněv v prosinci 1979 okupoval Afganistan. Carter prozřel. Začal v posledním roce v prezidentském úřadu, v roce 1980, zbrojit za účelem zastavení a odstrašení další sovětské agresivity. To Cartera od volební porážky nezachránilo, ale alespoň prozřel. 

Uvidíme, zda nyní nastane i Obamovo prozření a jeho „carterovský obrat“. Dosavadních pět let zahraniční politiky vůči Rusku (ale i Iránu, atd.) bylo horší, než jen mrháním času; bylo tím, co Putina povzbuzovalo. Obama prezidentem bude ještě tři roky. 

Obama v lednu 2009 vstupoval do úřadu prezidenta s odhodláním být anti-Bushem: žádné vojenské intervence v zahraničí, ukončení těch stávajících, menší role USA ve světě. A hlavně, projevit vstřícnost vůči protivníkům, aby pochopili, že USA Obamy jsou vlastně hodné a nemají se jich co bát. 

Vskutku, nebáli se. Jak ukázal Putin na Krymu a jak iránští ajatolláhové ukazují dennodenně. 

Taky nepomohlo, že prezident Obama v minulosti mnohokrát vytyčil „červené linie“, jejichž překročení je pro USA neakceptovatelné a bude po něm tudíž následovat reakce. Obamovy „červené linie“ byly překročeny mnohokrát a – nestalo se nic. Nejflagrantnějším případem je „červená linie“ o použití chemických zbraní diktátorem Asadem v Sýrii: Asadovy jednotky je použily a – nic; žádný americký zásah, jen dohoda o tom, že Asad to už vícekrát neudělá… 

Ajatolláhové i Putin to viděli: Obama mluví ostře, ale prázdně. Je to přesný opak toho, co před sto lety doporučoval prezident Theodore Roosevelt: „mluv jemně, ale měj v ruce velkou hůl!“ Obama dává ostrá ultimáta, ale v ruce žádnou hůl nemá či ji nepoužívá. 

Lze se pak divit, že Putinovi připadá Obama jako sobaka, který štěká, ale nekouše? 

Vnímání, percepce, co je protihráč schopen udělat, jsou v tomto klíčové. Kdyby byl prezidentem USA John McCain a ministrem zahraničí či obrany John Bolton, risknul by Putin otevřený vpád na cizí území? 

Podstatné je nejen to, jak Putin vnímal Obamu, ale i to, jak Obama vnímal Putina. Nevěřil do poslední chvíle, že to Putin udělá. 

27. února – den předtím, než ruská komanda začala pronikat na Krym - v americkém Kongresu šéfové amerických zpravodajských služeb vypovídali, že nejsou žádné známky toho, že by Rusko hodlalo intervenovat na Ukrajině. A když den poté, 28.2. Obama prohlásil, že pokud Rusko zasáhne, „bude to mít následky“ a „zaplatí za to“ – měl důvod se Putin Obamy bát? Druhý den, 1. března, celý Krym obsadil. 

Myslet si, že to Putin neudělá, bylo neodpovědné a naivní. Vždyť přece on chtěl Ukrajinu celou, proto loni v listopadu přiměl Janukovyče, aby na poslední chvíli odmítl asociační dohodu s EU. A když viděl, že obyvatelé západní Ukrajiny to neakceptují, že chtějí do Evropy a nikoli být odsunuti někam do Eurasie, a proto budou raději bojovat a vykopli Janukovyče z Kyjeva, pak se Putin rozhodl vzít si Ukrajiny alespoň část. Nemylme se, Krym je to minimum, co chce. 

Proč by to neudělal, když má na to sílu? Čeho a koho by se měl bát? Krym už nepustí,  Ukrajinci nemají sílu ho z něj vytlačit, EU armádu nemá a NATO nezasáhne (vskutku, z logistického hlediska NATO prostě Rusy z Krymu vytlačit schopna není). 

O tom, jak špatně četla americká vláda Putina, svědčí i reakce z úst ministra zahraničí Johna Kerryho: „Je to neuvěřitelný akt agrese. Je to ohromující, svéhlavé rozhodnutí prezidenta Putina napadnout jinou zemi… V 21. století se prostě nechováte jako v 19. století…“ 

Naivní to pokrokářská víra, že samotné plynutí času (z 19. století do 21.) vede ke zlepšení lidstva. Kde byli tito lidé během 20. století – to je celé zaspali? Přece celá první polovina 20. století byla příběhem nikoli pokroku, nýbrž regresu od míru a mírných vlád k válkám a režimům vražedným. Věřit, že máme 21. století a proto čekista Putin se nebude chovat jako imperiální car, může jen duše moudrostí či zkušeností nepolíbená… 

Co nyní? 

Krym je ztracen. Našim zásadní zájmem však je nezávislá Ukrajina v alespoň nějakých hranicích. Je neakceptovatelné, aby celá Ukrajina byla ruská. 

Je nutné citelně potrestat ruské vládce za okupaci cizího území tím, že představitelům ruského režimu a jejich rodinným příslušníkům se zruší vstupní víza do EU a USA; jakož i zmrazí jejich bankovní účty na Západě. To bude bolet. 

Dále vyloučit Rusko z G8 (nejen odmítnout účast na nadcházejícím summitu G8 v Soči), zrušit Radu NATO-Rusko a ruskou diplomatickou misi z ústředí NATO vyhostit. Nemá tam co dělat. 

Dát jednoznačně najevo, že pokud by se Putin pokusil o ukrajinský scénář (intervence za účelem „ochrany“ etnických Rusů) v kterékoli zemi Pobaltí, jež jsou členy NATO, bude to znamenat otevřenou válku. 

Je to nutné udělat rychle, aby Putin nebyl v pokušení od Ukrajiny odtrhnout další území. Je to nutné proto, aby se necítil mít volnou ruku zvrátit v Evropě celý mezinárodní systém, který se ustavil po roce 1989. Ano, západní nečinnost může ohrozit vše, co bylo získáno v roce 1989. Nehraje se o nic menšího. 

Prodělá Obama „carterovský obrat“? Anebo si budeme muset počkat až na nového amerického prezidenta? Uvidíme.

Lidové noviny 5. března 2014.