Vlak ze stanice "Přátelství"

Někdy se to tak stane. Měníme se všichni, postupem času nabíráme životní zkušenosti a moudra, klátí nás naše vlastní prohry a neúspěchy. Není všechno tak, jak bychom si představovali, nejsme šťastní tak, jak bychom chtěli.

A občas ten přetlak bouchne. Že už není čas rozhodnout se, na kterém místě a před kým, to je jasné. Papiňák taky neváhá, jestli má bouchnout zrovna teď, když se nad ním sklání tvář jeho majitele. Jsou zkrátka věci neovlivnitelné.

Přátelství je citlivé a ne vždy zcela pevné. Když se – byť přítel – dotkne bolavého místa, zasykne každý. Práh bolesti byl narušen. Naše bolest se zvětšila. Jsme napadeni. Obrana vpřed! A tasíme kolty a šípy ošetřené jedem, abychom se trefovali do narušitele.

Některé věci je prostě dobré přijmout takové, jaké jsou. Je to vývoj, svědectví o čase nebo chcete-li – osud. Vratký osud některých přátelství, když se naše cesty rozdělí a každý jdeme tou svojí. S jinými lidmi a s jinými potřebami, protože i my jsme už malinko jiní a zase na další koleji, která nás nebrzdí, ale posunuje o kousek dál, což svědčí právě o tom našem vývoji.

Možná to jen trochu zabolí, když nám dříve blízký člověk z přátelských řad dá najevo, že už odbočil jinam, ale co naplat, i my jdeme dál. Nebudeme ho držet násilím v našem životě, nebyla to láska, jen přátelství nebo chcete-li kamarádství. „Jen…“

Ulomené ouško od oblíbeného hrníčku se dá přilepit. Ale spolehnout se na ten hrníček, že vás znovu neopaří horkým čajem, už nemůžete.