Zhasni ty dálkový

Jezdím do práce autem. A mluvím s ostatními řidiči, kteří jedou proti mně nebo přede mnou, případně za mnou.

No… mluvím… Mluvím, ale nikoliv s nimi, nýbrž na ně.  A ani mi nevadí, že mi neodpovídají. Dokonce to ani neočekávám, protože oni neslyší, co já jim říkám.  Ani netuší, že s nimi mluvím. Je to jakási forma mojí samomluvy.

Tak ty ses rozhodl, že mě budeš brzdit…

Ježiši, tak jeď, šlápni na to…

Já trochu spěchám, přijedu pozdě do práce, ale ty sis asi vyjel na výlet, ne???

Nonono, moc se na mě netlač!

Aha, tady má někdo naspěch, co??? No abys nebyl za zatáčkou v příkopě, ty chytráku…

Hochu, tady je padesátka, já jedu šedesát, a ty si mě předjíždíš…

No jistě, přece nepojede Audina za Dacii, to by byla potupa, že…

Blbečku, tady to klouže…

A tak dál a tak podobně si po ránu procvičuju rétoriku.

Dnes ráno si tak jedu a najednou se ke mně blíží světla protijedoucích vozů. Všechny dobrý, až na jednoho. Zařvu si u sebe v autě: „Zhasni ty dálkový, kreténe!!!“

A najednou jsem hrozně ráda, že jsem v autě sama. Aspoň se mi nemá kdo smát. Křičela jsem totiž na obrovskou svítící kouli vycházejícího Slunce.