Nechci létat na rogalu

Víkend, když se zadaří, znamená mimo jiné i to, že si můžu pospat, což po celotýdenním brzkém vstávání maximálně oceňuji. Někdy je to ovšem poměrně náročné.

Dnešní neděle právě taková byla. Nad ránem, když člověk spí jen lehce, se mi zdál podivný sen. Chtěla jsem cestovat autobusem. Ani nevím kam, autobusem cestuji minimálně. Co bylo ale zvláštní – autobus nestavil na normální zastávce ani nejezdil podle jízdního řádu. Šla jsem s davem lidí přes rodinný dům babičky mojí kamarádky, abych došla k místu, kde se měl onen autobus objevit. Jenže dojít až k samotné „zastávce“ byl nadlidský výkon. Musela bych se vyhoupnout na docela vysokou zídku a já se bála v celkem reálném domnění, že se ztrapním, protože tu zídku nebudu moct ve svém kostýmku zdolat. Mísil se ve mně stud a zloba, ale pak jsem si všimla, že ostatní lidé chodí i bokem, sice prudkým svahem, ale vyšlapat se to jakž takž dalo. Nebylo to ideální, ale přesto poněkud přijatelnější než se sápat na vysokou zídku. Po zdolání této překážky jsme se ocitli na silnici či co to bylo a zrovna přijel autobus. Nepěkný, starý, ale chtěla jsem někam (nevím kam) dojet, tak jsem dokonce i pár lidí předběhla, jen abych se tam dostala. Jízdenka se neplatila, necvakala a dokonce ani žádná nebyla, prostě kdo se do autobusu dostal, ten jel. Uvnitř byly stolečky a kolem nich jen malinkaté lavice na sezení. Nikdo nekontroloval obsazenost busu, prostě se najednou dveře zavřely a kam jsme dojeli, to už nevím, neboť jsem se zrovna probudila.

Vstávat se mi ještě nechtělo, proto jsem znovu zavřela oči a v momentě se ocitla u vlaku. Tím občas jezdím, ale nádraží jsem nepoznávala a nikdy jsem tam polévku nevařila. Ano, polévku. Jednoduše jsem vytáhla z tašky hrnec, napustila vodu, a postupně tam přisypávala zeleninu z pytlíku a další ingredience, které jsem měla nakoupené. Jenže – vlak měl odjíždět za 5 minut. Rozhodla jsem se tedy, že polévka nebude, slila z hrnce vodu, nechala v něm jen zeleninu a šupla ho zpátky do tašky. A teď koupit jízdenku a utíkat na perón. No jo, jenže paní v okénku mi nechtěla jen tak jednoduše podat jednu jízdenku, že musím mít něco speciálního, snad permanentku či co. Problém byl v tom, že ani ona přesně nevěděla, co mám mít pro to, abych mohla odjet vlakem domů. A tak se stalo, že mi vláček kolejáček ujel a já musela hodinu čekat na další. Jestli jsem dořešila problém s jízdenkou nebo dovařila polévku, to nevím, protože mě probudil zvuk dalšího dopravního prostředku, který se vznášel na nebi..

Ne. Potřetí už usínat nebudu. Mohla bych létat na rogalu a já mám přece závrať.