Na velikonoční pondělí mě beránek nepokakal. Zvládla jsem to sama.

Je to samozřejmě pověra. Ale je to tak – aby vás na velikonoční pondělí nepokakal beránek, musíte mít na sobě něco nového. Zvláště dámy jistě tuto tradici ctí a dbají jejího naplnění. Já ji však letos cíleně opomněla.

Proč cíleně? Rozhodla jsem se, že budu letos šetrná a nebudu utrácet kvůli něčemu, co se stejně jen tak říká. No prostě jsem se jala zapomenout tradic našich prababiček, a to se nevyplácí. Vždyť jen malá drobnost v podobě briliantíku ve zlatém prstenu mě mohla zachránit… Ba ne, dělám si legraci, ale mohla jsem si pořídit třeba nové pantofle na doma, noční košilku nebo hedvábný šátek na krk… Dobře, tak klidně jen ponožky. Silonové, za dvacku. Ale nové. A já se na to vyflákla.

První půlden proběhnul standardně. Mrskútníci, koledy, rodina, kuřátko s nádivkou v troubě, trocha vínka a dobrá nálada. Druhá půlka však nabrala grády. Všichni odešli domů, zůstala jen kopa špinavého nádobí a moje holé ruce a ztěžklý žaludek. Co se to jen děje? Neudělalo se mi volno a nebylo to ani z vína ani při pomyšlení na úklid.

A pak už to jen lítalo… Tedy nikoliv talíře, nýbrž já do té nejmenší místnůstky v bytě označené dvěma písmeny. V tom fofru jsem ani neměla čas se rozhodovat, jestli sundat kalhoty nebo obejmout mísu – bylo to jako ruská ruleta. Buď a nebo. Moje střevní problémy se mísily se žaludečními šťávami tak dokonale, že mi nakonec bylo prakticky zcela jedno, co bude teď a co potom. Jen aby už to bylo za mnou.

Tak to zase jednou byly opravdu veselé Velikonoce. A za všechno může uražený beran. Příště raději skrblit nebudu, to mu slibuju.