Jak jsem přežila další karanténu

Covidové šílenství nás překvapilo s koncem roku 2019 a neopustilo nás ani o tři roky později. Jen se neustále vyvíjí a občas i stupňuje stejně jako tlak na očkování. 

Když nastoupilo jaro 2020, zaskočilo nás v práci uzavření celého provozu. Inu objevil se nám tam kdosi s covidem a vyplašená z toho byla i krajská hygienická stanice.

Začátkem roku 2021 jsme všichni ze stejného důvodu museli na 14 dní do karantény, a někteří jsme se nedočkali jejího konce, protože jsme plynule po absolvování PCR testu přešli na izolační režim.

Postupem času a s dalšími pozitivními jsme si všichni zvykli, že covid může být vedle nás. Že žije s námi. Že si může přijít koupit ponožky i požádat nás o zaslání zásilky nebo vytisknutí nějakých materiálů. Naučili jsme se s ním žít a přitom nikdy nevíme, na koho to slovo padne. Všichni nosíme respirátory a dezinfikujeme si ruce, dodržujeme odstupy a hygienická stanice vydává spoustu nařízení, ale zdá se, že jsou poněkud mírnější.

A je tu začátek roku 2022… a že by nic? Ale kdeže. Potřetí – to už jsem pravděpodobně založila novou novoroční tradici. Aniž bych tušila, přišla jsem do kontaktu s pozitivní osobou, a protože tato covidem postižená osoba je zároveň mojí osobou blízkou, přejí mi kolegyně příjemné prožití prodloužených vánočních svátků hlavně ve zdraví. Kdo zažil ten pocit, kdy je naprosto zdravý a přesto nesmí vystrčit nos z poza vchodových dveří, boje se, aby neprsknul vir na případného kolemjdoucího, jistě chápe. Jsme zmodifikovaní médii do pozice ustrašeného malého pacienta, a jsme výchovou naučení poslouchat, takže ten nos raději ani nevystrkuju a trpělivě čekám pátého až sedmého dne, kdy mohu být testovaná RT-PCR testem, abych byla, doufejme, zbavená domácího vězení.

Nikdy v životě jsem neměla takovou radost z toho, když mi přišla zpráva o tom, že jsem negativní. Znamená to, že druhý den můžu jít znovu pozitivně naladěna do práce!