Proč si letos dávám předsevzetí

Tak jsem si po mnoha, nutno říci, že neúspěšných, letech, dala předsevzetí. Ano, TO novoroční. Ta předchozí léta neúspěchu neberu v potaz.

Šlo o povrchní přání, na která jsem většinou docela ráda zapomněla už druhého ledna, výjimečně až 10. 1. nového roku.

Spousta žen to jistě zná a není nutno se o tomto šířit více veřejně. Prostě se nám to nedaří. Takže jsme jaké jsme a takové nás prosím berte, vy muži, vy ženy, vy vyzáblé rádoby modelky. My ostatní chceme být šťastné, zdravé a usměvavé. Tak. A už prosím dost k tomuto nešťastnému předsevzetí.

Avšak poslední den roku 2021 mi v jedné polední chvíli doslova vnuknul Myšlenku. Ano, Myšlenku. Tu s velkým M. Proč se v novém roce více nezaměřit na to, co mám ráda? Je zbytečné trápit se tím, co mi nejde a koneckonců v čem ani nevidím smysl. Naopak, bude lepší podtrhnout to, co se mi líbí a co se snad bude líbit i aspoň některým z vás. Vykouzlím-li občas úsměv na vaší tváři nebo přiměju-li vás sem-tam k zamyšlení, budu tou šťastnou osůbkou v naší krásné, byť v posledních dvou letech covidem zkoušené zemi. Ale každá pandemie jednou skončí.

A tak já mám vlastně novoroční přání dvě: Dělat radost svými písmenky těm, kteří o to mají zájem, a to druhé je vydržet. S kým nebo čím, to si už přeberte sami.

„Otevíráme novou knihu. Její stránky jsou čisté. Ta kniha se jmenuje Možnost a její první kapitola Nový rok.“ Edith Lovejoy Pierce