Moje drahá, vždyť ty nemáš žádná „éčka“!

Tak tohle mi řekla moje kamarádka Pavlína a měla pravdu. Jsem bez Energie, bez Emocí, bez Elegance, málo Emancipovaná a jistá bývalá dobrá známá mi nedávno dala zjevně najevo, že i bez Empatie.

Což vzhledem k jejímu aktuálnímu citovému rozpoložení neřku-li zranění, neberu úplně stoprocentně v potaz, protože bych se zrovna na tuto osobu musela hodně naštvat, neboť jsem v době jedné z jejích rozladěných manželských etud docela dost empaticky zasahovala do jejího nitra. Ale takový už je život a ten, kdo si myslí, že je dokonalý, je ke své škodě hodně ochuzen o spoustu radostí.

Moje „éčka“ však potřebuju co nejdřív doplnit, dolít, dofoukat, dobít baterky nebo co já vím, co se s éčky dělá. Jsem jak mátoha a nejsem si jistá, jestli je to oslabení po nemoci, doznívající zima, jarní únava nebo pracovní vytížení, nebo od všeho trochu.

Když tak ale koukám na Pavlínu, je to jako přes kopírák. „Holka, co budeme dělat?“ ptám se.

„Nic. Nebudeme dělat nic. Neřeš, nepřepínej a hlavně po ničem nepátrej… Ono se to vstřebá…“

Vstřebává se to už dlouho. Mezitím vyvstávají další a další problémy, úkoly, neradostné zprávy, negativa, zápory, mínusy, energetičtí upíři, čapí hnízda, zaklínači, islamisté a jiní gangsteři.

A pak kouknu jednoho dne z okna - a co nevidím – obloha je krásně modrá, sluníčko zlatavě hřeje, tráva se zelená.

Éčka se mi vrací do těla!