Mikuláš, čert a já

Dlouze se na mě zadíval. Jeho pohled mě propichoval skrz naskrz. Jeho oči bodaly. „Já tě znám. Ty taky nemáš svědomí úplně čisté!“ Z čertových úst tato slova zněla, jako kdybych měla jít zítra na popravu. Ani Mikuláš se mne nezastal, jen koukal a skoro se ani nepohnul.

Jsem dobrý člověk. Aspoň myslím. Slabším pomáhám a starším ustupuji. Nehádám se, když nemusím, a trpím příkoří, když musím. Miluji, když chci a nenávidím, když jsem nešťastná. Někdy i naopak. Pracuji, protože musím, a sním si své sny, o kterých vím, že se mi nesplní. Věřím v dobro, v lásku, ve spravedlnost. A v Boží mlýny. A možná i v Boha samotného, stejně jako v nebe a anděly. O pekle jsem už slyšela, ale to se mě nikdy příliš nedotýkalo. A pak mě 5. prosince vyděsí jakýsi čert, který si přišel pro hříšné dušičky na svět. Do hospody. Tam jich přece je nejvíc! A já, já tam byla taky. Okamžitě mi to došlo – tohle se nemělo stát. Měla jsem být hezky doma, péct bábovku, umývat nádobí, vytírat podlahu, zdobit byt do vánočního kabátku… Měla jsem doma dělat cokoliv. Tam by za mnou nepřišel. Jenže ono je to asi dobře, co se stalo. Bylo to osudové setkání. Pohádkové dvojici totiž chyběl anděl. Ten jsem byla já.