Nedávno jsme se s přítelem přestěhovali do nového bytu. Společný byt jsme nikdy nesdíleli, takže si musíme na spoustu věcí vzájemně zvykat. Až na pár nesrovnalostí, které byly téměř vždy podpořeny několika sklenicemi vína, to celkem zvládáme. Musím ale konstatovat, že začínám aktivně a na vlastní oči pozorovat, jak zbytečné je v mužském světě mýt nádobí po snídani, když ho přece můžeme mýt až po obědě a nejlépe až po večeři. Tedy tehdy až ,,mně“ nad plným dřezem dojde trpělivost. Potom se přikrade s výrazem ,,ach já tak strašně nerad“ a přihlouple se zeptá: „ Ty už to myješ?“ ,,Já se na to zrovna chystal“ a vezme si do ruky utěrku aby mohl svá slova patřičně demonstrovat. Ovšem to trvá jen do chvíle, než si vzpomene, že vlastně něco smrtelně a neodkladně důležitého dělal.
Nejhorší je asi syndrom, který jsem pracovně nazvala ,,Kde mám“, popřípadě ,,Kde máme“. Přestože se v našem bytě nachází asi tolik kousků nábytku, jako na chuďoučkých studentských kolejích a přestože jsme se na počátku dohodli, že každý z nás bude mít dvě poličky na oblečení, půl ramínkové skříně a jeden šuplík, není přítel schopen najít téměř nikdy vůbec nic ze svých věcí. Nejvíce se to samozřejmě projevuje v té tajemné a téměř neprobádané části vesmíru, které můžeme úplně klidně také říkat kuchyně. Nemohu říci, že by byla málo navštěvovaná, jelikož přítel je skvělý kuchař. Možná ještě lepší než já. Ale prosím Vás, může mi někdo vysvětlit, proč když jde vařit čočku, musí všechny ingredience koupit, aniž by se přesvědčil, zda jsou už někde v tom tajemném prostoru uschovány a ještě je pak nechat demonstrativně stát na kuchyňské lince, aby se nejspíš nedej Bože, opět neztratily?
A tak bojujeme. ,,Jitule, ty jsi študovaný člověk, ty přece víš, že ta nabíječka na telefon nemá nožičky“. ,,Tak mi prosím tě vysvětli, kam zmizela, když tu ještě před minutou byla?“ Jo byla. Byla celý den natažená přes půl gauče a já si na ní stihla sednout od rána jen pětkrát. Velmi mě také odzbrojila otázka, nač vlastně potřebujeme koupit zrcadlo nad umyvadlo v koupelně. Když ani pohled, který jsem na něj vrhla nezabral. Suše jsem mu sdělila:,,Až se budeš chtít oholit, houkni na mě“. ,,Vyleštím ti třeba balkónové dveře a na krk ti pověsím kyblík“
