Láska na první pohled

Je to už asi týden zpátky, co jsem se musela nad sebou opět zamyslet. Nejčastější témata k ,,sebezamyšlení“ jsou u mě úklid, učení a utrácení ( o tom bude právě řeč ).

Šla jsem zrovna z oběda s kolegyní, když jsme procházeli kolem maličkého krámku s dárkovými předměty. Musela jsem to vědět. Musela jsem se přesvědčit. Bylo to jako droga silnější než já. Musela jsem se podívat, jestli tam ještě je. ,,Pojď E., něco ti ukážu“ A vtáhla jsem kolegyni dovnitř krámku. Moc úsilí jsem k tomu nepotřebovala, protože krámek vyhlížel už zvenčí velmi ,,přijatelně“. Po počátečním rozhlídnutí, se mě zmocnila přímo panická hrůza. Není tady! Tlak mi vyskočil a srdce začalo splašeně tlouci.,,Co že to vlastně hledáš?“ Zeptala se mně kolegyně. Odpovědi se nedočkala. Otočila jsem se na podpatku a uháněla s větrem o závod k pokladně. ,,Měustetustojnačajsvic“ vyhrkla jsem na prodavačku, která si jenom líně posunula brýle na nose a s výrazem, který prozrazoval, jak hluboce ji otravuji, odfrkla: ,,Prosím“? ,,Měli jssste tady stojan na čajovééé svíííce“ Zopakovala jsem pomalu, důrazně a s křečovitým úsměvem dítěte, které na vánoce nemohlo ani dospat v očekávání nové hračky od Mattela, kterou od konce srpna reklamovali v televizi a dočkalo se nových fuseklí. Opravdu si někdy ještě připadám jako dítě. Když prodavačka mlčky ukázala prstem na poličku nad úrovní mých očí ( měřím jen něco málo přes 155 cm), málem jsem zbořila celý krámek. Byl tam! ,, Podívej, že je nádherný?!“ ( výraz: dítě rozbalilo další dárek, hračka od Mattela se opravdu objevila) Když mi bylo potvrzeno, že je opravdu moc hezký, znovu jsem jej vzala do ruky, ohmatávala po povrchu, otáčela všemi směry, podrobně zkoumala a skončila tam co vždycky- na štítku s cenou nalepeném ze spodní strany. Aby jste tomu rozuměli, já tam takhle okukovat přišla už potřetí a poslední pohled ze spodu vždycky rozhodl. Měl rozhodnout i v onen den, jenže pak se za mnou ozvalo: ,,Stejně se vrátíš“ E. už mě znala, nebylo pochyb. ,,A příště už by tu opravdu nemusel být, že?“ Ujišťovala jsem se.

Byla to prostě ,,láska na první pohled“. Znáte to. Jdete se jen kouknout a většinou se Vám něco líbí. Většinou se ovládnete. Někdy to vyzkoušíte, ohmatáte, prozkoumáte ( podle toho oč jde). Už jen v malém množství případů nakouknete do peněženky. Některé choulostivější povahy se zamyslí nad současnou náladou přítele, manžela ( nepohádali jsme se v minulých dnech? ). No a v tom jednom jediném procentu si prostě a jednoduše řeknete: ,,Ať nežeru“. Změna nastává, pokud Vás někdo doprovází ( přítel tvrdí, že v takových situacích se tvářím naprosto stejně jako Kocour ve Shrekovi- ten s těma velikýma smutnýma očičkama ). Kámen by se ustrnul. Jenže tenkrát to bylo sólo. Prostě jen já a moje peněženka. Nevím kolik lidí trpí úchylkou obdarovávat sám sebe, ale určitě přispívám významným procentem. ,,Oni tu mají poslední“ Ozvalo se zoufalé kvíknutí vedle mě. Ano, láska je mocná!

A tak jsem si odnášela svůj nový stojan na čajové svíce. Nesla jsem ho z obchodu, jako posvátnou bustu. A když jsem ho ukazovala v práci, uvědomila jsem si, že by tam vážně příště už nemusel být. Všichni z něj byli nadšení. Nejhorší, co se totiž stává, když předvádíte svoji ,,lásku“je, že  vám někdo řekne, že Vás dělá tlustou v pase, že Vám nejde k očím a úplná katastrofa (!), že jí viděl o dvě ulice dál o dvě stovky levnější.

Cestou autem domů jsem se nad sebou tedy zamyslela. Opravdu si nedokážu nic odříct? Ale ano, dokážu. Už jsem se naučila vidět na věcech v obchodech úmyslně chyby, které mě mají odradit. Ono to funguje! Ale jen pokud o danou věc opravdu moc nestojím. Pokud je to ,,láska na první pohled“, pak to už nejde. Jenže to vlastně není žádné odříkání. Co myslíte?