Dnešní den začal slibně. Hned po ránu mě posral pták. Musím říct, že trus arizonského ptactva se od trusu českého ptactva příliš neliší. Páchne stejně.
Hned po oné nehodě opouštíme krásy „Phoenixovského venkova“ a do navigace zadáváme cíl: Petrified Forest. Po více jak třech hodinách konečně celí rozlámaní vylézáme z klimatizovaného auta, aby nás dodělal horký vzduch. (A to je letos v Arizoně neobvykle studené jaro.) V tom vedru se mi ani nechtělo věřit, že v této oblasti leží v zimě sníh.
I na tuto lokalitu se vztahuje náš pas do Národních parků USA, takže vstupné neplatíme, namísto toho obdržíme seznam nařízení. Když jsem si je přečetla, zjistila jsem, že ty nejzábavnější věci se zase dělat nesmějí: hledat kostry dinosaurů, provádět vykopávky keramiky Pueblo (takže vážně nechápu, proč v tom kufru táhnu krumpáč, lopatu a příruční sbíječku – od čeho by jinak byl tak těžký!).
Nezbylo než se spokojit s omalovánkami pro děti a obřím pískovištěm plným sádrových odlitků. A s přírodou. A ta tedy za to stojí! Petrified Forest je oblast ze které při dobré viditelnosti vidíte až do San Franciska (cca 180 km). A my téměř perfektní viditelnost měli. Ne až do San Franciska, ale téměř. Pokud jde o mě, rozdělila jsem si tuto oblast do několika částí (často se prolínají): zkamenělé stromy, kopce “betonu“, barevné hory, vulkanický komín, rovina zvrásněná vyschlými koryty.
Když jsem prvně pohlédla na svah posetý zkamenělými kmeny stromů, naštípanými na různě velká polena zasypaná třískami, nemohla jsem se ubránit myšlence na Otesánka. „Šel tatínek do lesa, že si synka vytesá.“ Tady by se tatínek nejspíš nedotesal, ačkoli by mu jistě chvíli trvalo, než by uvěřil, že stromy někdo nepokácel teprve včera. Oko v tomto případě klame; kůra, lýko vše je tak věrohodné, že máte pocit, že tu vůni dřeva z úsvitu dinosaurů přímo cítíte. I já jsem uvěřila, že jde o zkameněliny, až když jsem se jich dotkla. (To se smí!)
Další pohádka mě napadla, když jsem viděla obří kopce krupičné kaše. Kaše byla různě zabarvená, podle příchutě; už tenkrát byl život v Americe sladší, u nás hrneček vařil pro chudou Mařenku pouze kaši bílou. Komu chybí fantazie, může si klidně představit perpetum mobile betonárku, vyjde to nastejno.
Masivy, kopce, hory, vše zabarveno s geometrickou přesností. Pestrobarevné proužky od bílé, přes růžovou, červenou až šedou, jakoby je někdo rozměřil pravítkem a poté pečlivě vybarvil. Často mají i až deset proužků. Taková kamenná duha.
K tomu si přidejte pozůstatky indiánské vesnice, naleziště dinosauřích ostatků, vykopávky keramiky Pueblo, a pochopíte, proč se mi nechtělo domů.
