Snídaně u Tiffanyho, o tom sní snad každá žena. Ale snídaně v trávě mezi kolibříky ji stoprocentně předčí. Šperky, které vykouzlila příroda, trumfnou i ty od Tiffanyho (a vyjdou levněji!). Pánové, vezměte ženu do USA, ušetříte!
Svůj ranní šálek kávy jsem si dopřála mezi kolibříky. Původně jsem si v rozespalosti myslela, že kolem mě přelítl nacucaný komár přenášející Ziku, a leknutím jsem spadla ze židle do horké trávy. Ovšem když jsem si nasadila sluneční brýle a podívala se do ostrého arizonského sluníčka, spatřila jsem drobného ptáčka zběsile kmitajícího mezi lahodnými květy. Taky si dopřával snídani, jako já. Můj nový arizonský kamarád.
Na jihozápadě USA to není jen falešný pocit, že jste součástí přírody, vy jí skutečně jste. Ne v té míře, v jaké chcete, jak jsme zvyklí z Evropy, ale přesně v tom poměru, jak se sama příroda rozhodne. Zdejší příroda se vás neptá, jestli její společnost chcete nebo ne. Když má chuť, přijde za vámi. A tak to má být. Stále se ale nemohu vypořádat s myšlenkou, až za mnou přijde chřestýš, pozdraví mě svým chrastivým hláskem a místo podání ruky se mi zakousne do kotníku.
Já se chřestýšů bojím. Moc. Možná trochu zbytečně; na informační ceduli Danger jsem si přečetla, že zde žije více druhů hadů. A škorpióni. Takže mě může otrávit kdokoli. (I partner, šéf nebo korejský vůdce.) Proto si jistě dovedete představit, s jakou obezřetností jsem našlapovala po ušlapané písčité stezce vedoucí do „divoké“ pouště. Byl to pro mě větší adrenalin než jízda na horské dráze než návštěva egyptských záchodků než týden na veganské dietě než víkend s mojí tchýní, a to je co říct. Ale zvládla jsem to, ač na mě z děr vykukovalo ledacos.
Pouštní králíčci, prérijní psi, tak roztomilá zvířátka, která se vejdou do trochu větší kapsy. Strávila jsem dobrou hodinu jejich pozorováním. (Tak dlouho už jsem nic tak zaujatě nesledovala – pardon, celou dobu co píšu, jsem fascinována totálně spáleným chlapem povalující se na lehátku u bazénu, který svou červenou kůži vystavuje nažhaveným paprskům naprosto bez předsudků – asi nějaká forma sebemučení. Možná se jen nechce odtrhnout od mé maličkosti v plakách! Nebo i on touží po charakteristickém arizonském zbarvení. Kdo ví, po čem muži touží.)
Prťaví hlodavci, ptáci obývající dutiny kaktusů, maskovaní obojživelnící, všechno je tu jiné a krásné. Jiné zvuky, jiné vůně. Není problém si na ně zvyknout, jsou velmi příjemné a tuším správně, že mi budou chybět.
Je to tak, dnešní snídani bych za snídani u Tiffanyho nevyměnila ani náhodou!
Tedy pokud si nepřisedne chřestýš.
