Zatímco v Evropě, se káva podává s mlékem a sušenkou, v USA zásadně se sušenou smetanou a pachutí polystyrenového kelímku. Plast mi skřípe mezi zuby. Jo, tak chutná pravá Amerika.
O co příjemnější bylo nocování v motelu na Route 66 v Holbrooku, který vlastní rakouská majitelka. Nejenže zdejšího kraj obohatila o vizáž Heidi Klum, tyrolské Lederhose, Dirndl a ohřívací mosazné pánve do postele, přinesla něco mimořádného: tenkostěnný porcelán a vytříbenou úroveň stolování. V USA něco nevídaného!
Route 66 není jen legenda, ale živý bulvár, který je přecpaný směsí reklamních poutačů, benzínek, motelů a (jak jinak) rychlého občerstvení. Plácky před motely jsou posety výstavními veterány, které nutí člověka přibrzdit a namačkat pár fotek. Když se odmyslí několik detailů, je to jako vrátit se v čase.
Ale já jdu raději dopředu, takže jsem nacvakala zhruba 80 fotek, a pokračovala podle plánu. Dnešní zastávkou byl Canyon de Chelly.
Canyon de Chelly je větší než se na první pohled zdá. Ale to je v USA všechno. Je to původní domovina Indiánu, a musím přiznat, že se ani nedivím, že si tuto lokalitu vybrali. Na dně kaňonu bují zeleň, která provokativně kontrastuje červeně zbarvenému masivu, který údolí reálně ochraňuje. Vnitřkem se klikatí drobná řeka. V jejím okolí stojí pár starších indiánských obydlí, před kterými visí cedule „Nezírat. Nefotit.“. Indiánská pohádka s pachutí reality.
Mám pocit, že tento kaňon je pro zdejší Indiány něco jako pro Mohameda Mekka, pro Američana McDonalds, pro Žižkováka Viktorka. Většinu návštěvníků, oproti našim předchozím zastávkám tvořili právě místní obyvatelé. Na pěší trail k White house ruin se vydávali celé rodiny i s velmi malými dětmi. Délka trasy je jen 3,5 míle, zato s převýšením 208 m. Žádná brnkačka. I tak to tříletí prcci dávali lépe než ostatní. Zřejmě se nemohli dočkat pohádky o pramáti indiánce, která žila v údolí. Možná se těšily na cachtání v řece, na ozvěnu, na piknik.
Ozvěna. To je asi na tomto místě nejlepší. Hulákání je zde povoleno. Přímo očekáváno. Ale i tak se mi na tomto posvátném místě řvát nechtělo. Kecám! Chtělo, ale šance, že přeřvu desítky indiánských capartů, byla nulová. Až když jsem celkem osamocená stoupala kaňonem vzhůru a procházela uměle vytvořeným tunelem, rozjela jsem to naplno pravým indiánským poplašným rykem včetně zběsilého pleskání přes ústa. (Jako bych byla jediná, kdo sleduje Májovky.)
Tento kaňon je přesně podle mého gusta, dávám mu 3 K za perfektní: koloraci, kontrast, kontakt. Je u mě horkým kandidátem na Krále kaňonů.
