Slova největšího českého myslitele, Járy Cimrmana jsou stále živá, uvědomila jsem si, když jsem pohlédla na dno Meteor Crateru a vybavila se mi posvátná věta: Vždyť je to jen díra v zemi, tu nám přece nemohou vzít.
Dnes sice rozsáhlé území kolem Meteor Crateru patří potomkům Indiánů z kmenů Hopi a Apačů, ale otázka vlastnictví tohoto přírodního útvaru byla stejně pohnutá jako u uhlobarona Ptáčka v Cimrmanově hře. V třicátých letech si Indiáni jako původní obyvatelé „museli“ toto území zakoupit, i když za směšnou částku. Když prvně zpřístupnili kráter veřejnosti, měli za každého návštěvníka tržbu 5 centů. Jenomže to bylo ve 30. letech, a tehdy to byly pořádné prachy. Ačkoli dnešní sazba 18 dolarů, také zanedbatelná není. Ale možnost prohlédnout si skutečný kráter o průměru 1200 metrů za to určitě stojí.
Náraz meteoritu o váze 300 000 tun 92% směsi železa s příměsí dalších prvků jako nikl, paladium se rovná detonaci 20 megatun TNT. Určitě každý muž ví, o čem píši. Popravdě, já se začala chytat, až když jsem si v místním muzeu na simulátoru nastavila parametry kosmického tělesa a nechala ho srazit se Zemí. Celkem dobrá zábava.
Trochu zklamáním pro mě bylo, že se kráter nedal celý obejít. Smí se chodit pouze po vyasfaltované cestičce s ostřížím zrakem spolumajitele pozemků v zádech. Tedy šance, že si přivezu vesmírný suvenýr nulová. Naproti tomu, riziko otitidy extrémně vysoké – neskutečně zde fičí. Ale za úžasný výhled na všechny světové strany a především do té načervenalé díry v zemi, doporučuji návštěvu rozhodně nevynechat. Navíc, bravurní vichr z hor!
Co si naopak můžete odpustit (alespoň podle mého pocitu) je výlet do Walnut Canyonu. Ano tipujete správně, že Walnut Canyon má něco společného s ořechem. Ani ne tak tvar, ale barvu. Ne barvu ořechu či slupky, ale přesně ten odstín, který po čištění ořechů od slupky nelze z rukou několik dnů smýt. Ne že by kaňon nebyl krásný, ale ta barva stahuje jeho hodnotu dolů; je až příliš obyčejný a podobný evropským masivům. Nic, kvůli čemu byste se hnali na druhý konec světa. U místních je naopak velmi ceněn, neboť červené horniny mají všude požehnaně. Jo, je to jako v životě: sousedovy jablka chutnají líp, zrovna jako voní líp jeho žena.
I když mě Walnut Canyon z geologického hlediska nenadchl, byla v jeho okolí celkem pěkná procházka, jejíž dojem umocňovaly dva prvky. Jednak cedule s informací o výskytu takové zvěře jako: medvěd, rys, liška, jezevec, lev, kojot, horský lev a prérijní pes. A pak výskyt rozličného zvířecího trusu. Než okukováním kaňon jsem se bavila stopováním zvěře, bohužel k mému velkému zklamání jsem na Méďe Béďu nenarazila. A to jsem vážně byla na pořádně velké stopě!
Sice jsme Sunset Canyon nestihli, protože jsme se museli přesunout do Phoenixu, ale i tak to byl úžasný den. Když se to srovná s výletem na Kokořín…
