Tipněte si, jaká je pravděpodobnost, že v květnu v Grand Canyonu sněží. Větší než si myslíte! Bylo mi jasné, že do Grand Canyonu občas něco padá, ale čekala bych, že do něj budou padat spíš nadšení selfíčkáři než sněhové trakaře.
… alespoň v tuto roční dobu.
Jsem zřejmě něco jako čarodějnice. Vedle toho, že čtu budoucnost z kávy, vlastním zaručený tip na otěhotnění, přitahuji i špatné počasí. Dovednost vábit bouřkové mraky mám potvrzenou i z mého posledního tripu v Anglii, kdy týden mého pobytu označila televizní rosnička za nejdeštivější během posledních sto let.
Takže moje mínus, měla jsem tušit, že bude hnusně a zabalit lyžařskou kombinézu. Nemusela bych ráno o půl páté fňukat nad kufrem plným letních šatiček, když mi partner radostně zvěstoval, že se venkovní teplota vyšplhala na 32 stupňů Fahrenheita a na silnici nebude námraza. (Musel si ze mě utahovat, když mi řekl, ať si zabalím na 32 stupňů. V životě by mě nenapadlo, že nemyslí Celsia!)
Protože teplé Jégrovky v kufru chyběly, navrstvila jsem na sebe dvoje kraťasy a přivlíkla 5 trik. Pak jsem schroupala 4 pomeranče, abych vyplnila pytle pod očima zázračnými vitamíny a vyrazila po Route 66 do Národního parku Grand Canyon.
Značky navigující do naší cílové destinace byly z větší části zapadané sněhem, zrovna jako cedule varující před volným pohybem divoké zvěře včetně kočkovitých šelem. Musím říct: Díky za navigaci! Cíl trefen na první pokus. Myslín Národní park. Vysoké procházející se po krajnici jsme se úspěšně, i když na poslední chvíli, vyhnuli.
V národním parku jsme zakoupili roční permanentku za 80 dolarů umožňující vstup do všech národních parků. Prodávají je strážci parku v nachlup stejném stejnokroji, jaký znám z Jellystonského parku, který obývá Méďa Béďa.
Park je skvěle udržovaný, včetně komunikací, informačních cedulí, toalet. Ve vymezeném prostoru se dá přesouvat vlastním vozem, ovšem je zde perfektně propracovaný systém autobusového svozu, který vozí selfíčkáře po nejlákavějších vyhlídkách.
Jediné, co strážci parku zařídit neumí, je perfektní počasí. Proto jsem celkem ztuhla, když jsem zjistila, že jsem letěla přes 9 000 km kvůli díře plné mléčné pěny. Ne že bych mléčnou pěnu neměla ráda, ale dávám přednost, když je na kapučínu, než ve výhledu. Tak trochu mi to připomnělo rande naslepo, které jsem kdysi absolvovala. Fotky byly dobré, profil slušný, recenze skvělé, přesto první moment našeho setkání dokonalý nebyl. Ale zrovna jako se první vyplašený dojem přehnal, rozehnala se mléčná pěna a já byla z Grand Canyonu nadšená – zrovna jako z rande naslepo, už jsme spolu patnáct let.
Takže Grand Canyon: palec jednoznačně nahoru.
