„Rozvodovost brzy překročí 50 %. Každé druhé manželství je v dnešní době rozvedeno. Nejrizikovějším obdobím je prvních pět let po uzavření sňatku. Pravděpodobnost rozvodu klesá s délkou manželského soužití.“ Zaútočila na mě po ránu nepříliš povzbudivá zpráva z rozhlasu.
Ale co, řekla jsem si, brzy překleneme s partnerem tuto hranic, takže nás čekají nadějné zítřky. Nato mi kamarádka Jana barvitě popisuje, že ona by se již dávno rozvedla, kdyby ji ekonomická závislost na manželovi nenutila ve svazku manželském setrvávat.
Je to vůbec možné? Jsme skutečně takové? Jaké takové? Pánové jistě umí najít vhodnější slova než já. … Takové vypočítavé. Takové sobecké. Takové pokrytecké. Takové zlé. Takové majetnické. Takové mrchy.
Ale možná je to trochu jinak. Pokračují mé úvahy dál, když do dveří vstupuje Janin manžel. „Miláčku, nedáš si večeři? Je Tvůj oblíbený kančí guláš. Jo, z toho divočáka, co jsi v sobotu tak šikovně střelil. Kdepak, Ty se vyznáš! A pivo si nedáš? Ne? Ale jen si dej, vždyť se celý den dřeš, tak máš taky právo si trochu odfrknout. Víš co, já Ti to odnesu k televizi. Za chvilku máš stejně hokej“, chrlí Jana na manžela a láskyplně ho objímá.
„Hm, možná je vše skutečně jinak a věci nejsou takové, jaké se na první pohled zdají.“ Upadám opět do svých myšlenek, z nichž mě vytrhuje až nevrlý tón Jany: „Tak a mám ho z krku. Občas mu tam šoupnu pivo a večer bude grogy a můžu si v klidu číst. Už ho fakt nemůžu vystát…“
Vracím se opět k svým prvotním úvahám. Je to vůbec možné? Jsme skutečně takové? Jaké takové? Dámy jistě ví. Takové herečky. Takové loajální, starostlivé, zarputilé, obětavé, dokonalé… Takové profesionální manželky.
Je-li to všechno tak, jaká by asi byla rozvodovost, kdyby nás nenutila k setrvání ve vztahu manželském ekonomická závislost na partnerovi.
Ptám se tedy:
A proč jste se svým manželem Vy?
(A jestli chcete znát i moji odpověď na předešlou otázku; připouštím závislost pouze emoční – tedy z lásky.)
