Jak si občas zpříjemnit život pozorováním? Napadlo mě, že se pokusím vypustit nějakou fatální lež mezi lidi a budu se snažit vysledovat, jak si posléze žije vlastním životem.
Nebudu rozepisovat, jakou story jsem vymyslel, protože ona to až taková lež nebyla, jelikož mě lhát nebaví. Pouze jsem vypustil z příběhu některá celkem dost důležitá fakta. A vyhledal jsem zaručeně spolehlivé šiřitele zpráv. Takové lidi zná snad každý. Někdy jim říkám lidový vypravěči nebo pohádkáři.
Tak a polopravda byla na světě a vyvíjela se. Nejtěžší bylo vyhledávat lidi, kteří se s tou takzvanou kachnou setkali a zjistit co o tom ví. Pokaždé jsem začal větou „slyšel si už o tom?“ A nechal dotyčného převyprávět, co o tom všechno slyšel. No, každý člověk pohybující se v kolektivech a společnosti lidí tuší, že původní příběh postupně ztrácel na svém původním znění a po čase se zcela proměnil k nepoznání.
Příběh měl však několik vyústění od komických až k tragickým koncům. Měl jsem potřebu kolikrát zasáhnout a říci celou pravdu, jenomže nutkání zjistit co se ještě dozvím, bylo silnější. A tak se příběh natolik převyprávěl, že z něj vypadly i původní obsazení osob a kostra příběhu se absolutně nepodobala původní verzi.
Došlo to tak daleko, že mě jeden můj známý začal přesvědčovat, že jsem mimo i poté, co jsem mu řekl tu nejsprávnější verzi. Moje verze byla ucelená a pravdivá, jenomže on se se mnou začal hádat a přesvědčovat mě, že to bylo jinak a dokonce se se mnou chtěl vsadit o tom, kdo má pravdu. V jednu chvíli mě napadlo, že mu předložím důkaz o pravdě a budu se dívat, jak jej to uzemní. A tak jsem tedy důkaz přinesl.
Když se mi jej nakonec podařilo přesvědčit, že se mýlil, tak se pousmál a řekl asi nejznámější větu o pomluvách a dezinformacích. „Na jednom konci města si prdneš a na druhém konci si se podělal“. A k tomu dodal „naštvalo mě, že jsem se stal součástí tvého pokusu a takové proměny příběhu“. Na to jsem mu pověděl, že to není nic nenormálního a že obecně žijeme všichni ve světě polopravd a lží.
Nejvíce mě překvapilo, že příběh, který jsem vypustil se ke mě vrátil i po osmi letech, v jiném městě a od lidí, které jsem teprve poznal. V tu chvíli mě napadla věta z amerických filmů při zatýkání podezřelého „cokoliv řeknete, může být později použito proti vám“. A po zamyšlení jsem se rozhodl být opatrnější, když něco o sobě říkám, aby mi to nakonec nepodrazilo nohy.
Když vymýšlím takovéto pokusy, položím si pokaždé otázku, jestli jsem někdy při smyslech. Pokus pro mě neměl jiný význam, než ukojit moji vlastní zvědavost a jelikož jsem zvyklý udělat to, o čem přemýšlím a dotáhnout to do konce, tak vznikl můj osobní sociologický průzkum, abych prověřil pohyb informace ve společnosti.
Ještě bych chtěl dodat, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou a to měl být můj další osobní výzkum. Po první zkušenosti jsem už neměl odvahu použít něco z vlastního života k tomuto průzkumu a tak jsem od dalšího zkoumání upustil.
