Tak tuhle tu větu vyslovil s jistou dávkou nadsázky můj kamarád, když jsem se dlouze zadíval na jeho přítelkyni. Pochopil jsem ihned, že mě, jako mému kamarádovi to řekl proto, aby mě pobavil, protože se u toho usmíval jako jelimánek a spíše to vypadalo, jako kdyby ji chtěl dokázat, jak ji miluje a jak je pyšný, že s ní chodí a dokonce bydlí.
Jenomže ta věta mě zaujala natolik, že jsem si ji začal více všímat ve společnosti lidí a jelikož jich týdně potkávám po stovkách, mohl jsem si udělat menší pozorovací rozbor. A co jsem zjistil z pohledu muže, mě zaujalo.
Mužů, kteří se zkouší dívat na partnerku, jak to zkouším já je nemnoho. Tím se nechci vyzdvihovat, ale tajemství žen mě odmalička fascinovalo a tak si někdy zkouším dívat se na svět z jejich pohledu. Muž je prostě jiný. Těžko nese ve společnosti, když mu s jeho partnerkou flirtuje, koketuje, více komunikuje nebo se na ni jenom dívá jiný muž. Počítaje i ty známé. Možná s věkem začne být tolerantnější, ale já se pohybuji v kategorii do 35 let a podotýkám, že je to jenom moje osobní pozorování a analýza.
Od chvíle kdy větu „to je moje holka!“ vyslovil můj kamarád, jsem ji slyšel nespočetněkrát. Někteří ji sice nevysloví, ale jejich z chování a pohledů to samo o sobě vyplývá. V místech, kde jsem provedl pozorování, hraje svou roli i alkohol. Ten sice neomlouvá, ale jistě ke zklidnění žárlivých scén nepřispívá.
Věc se má tak. Muž si dělá majetnické právo na ženu mnohdy i silou. Nesnese konkurenci, je popudlivý když se okolo jeho partnerky motá jiný muž. Nepopisuji situace, co oči nevidí. Popisuji situace ze společenských akcí, jichž jsem byl účasten. Mezitím jsem si všímal, že když se okolo muže motají jiné ženy a pokud tedy zrovna nemá ten dotyčný pověst holkaře, bývá často partnerka pyšná, že se její muž líbí nebo je pro ostatní ženy zajímavý. Cizí ženský nesnese tak dobře, jako obdiv jejích kamarádek, ale málokdy jsem viděl nějakou přespříliš nepřiměřenou reakci v afektu žárlivosti.
Vrátím se k větě, že se nemnoho mužů pokouší dívat na partnerku jako já. Snažím se s ženami hovořit, probírat témata nejen co zajímají mě, ale i je. Pokládám otázky co jim je nepříjemné, čeho se mám vyvarovat. Když máme spolu dohodnuté mantinely, jsme k sobě upřímnější a tolerantnější. Tady se asi někteří lidé, co mě znají, asi trochu zarazí, protože na povrchu si hraji na drsného chlápka, co jej nic nerozhází, co necítí žádnou bolest a co ovládá své emoce. V soukromí se chovám jinak. Mám rád silné příběhy, které mě v dokáží rozplakat, například film nebo knížka, nebo i příběh ze života. Většinou mám pocit, že jsem zbytečně přecitlivělý, ale nepovažuji to za žádnou slabost.
Věta typu „to je moje holka!“ mě mým životem nedoprovází. Snažím se tolerovat svobodnou vůli, protože vím, že když moje partnerka bude chtít navázat vztah s jiným mužem, tak tomu nezabráním. A to ani silou (jedině snad extrémním způsobem jak ukončit nešťastný vztah, je zabitím, ale to je jiná kategorie řešení vztahu, tou se nyní zabývat nechci).
Když tak studuji lidská chování, tak si někdy říkám, že by mě mohla bavit psychologie, abych dokázal dobře rozpoznávat lidské vztahy. Jenomže kdybych se jimi zabýval profesionálně a znal odborné odpovědi, ztratilo by mé pozorování kouzlo objevování amatérského.
