Dědeček se zastřelil, otec oběsil a on se nechal rozmašírovat vlakem po kolejích. Toto není scénář k béčkovému hororu z Ameriky, to je necelý týden zcela jasná realita. I když se to nestalo všechno v jednom dni, ale v rozsahu několika let, je jeden člověk, který si to musí vytrpět za všechny tři sebevražedné úkony a to je snacha, žena a matka v jedné osobě, kterou znám osobně a tvrdím, že se na ni život nespravedlivě pěkně vyřádil.
Osudy těch dvou předchozích samovražd mi nejsou tak úplně známy, ale smrt šestatřicetiletého skokana pod vlak se mě velmi dotknul, poněvadž jsem jej znal, byl úplně stejně starý jako já. Vím z vyprávění, že jeho otec, když se napil, tvrdil svým kamarádům, že se jednou zabije a nakonec to taky udělal. Jestli jej k tomu vedl nepovedený život, nebo prostě jenom nějaká vrozená genetická psychická indispozice, to nevím. Vím jen, že se asi před čtyřmi lety oběsil. Z dalších vyprávění vím, že už před lety si jeho otec prokulmoval hlavu pistolí a teď zcela zčerstva odešel na věčnost i jeho syn. Je to jako rodinné prokletí.
Není to ani tak dávno, co jsem psal text o sebevražedných sklonech a polemizoval nad sebevzetím si vlastního života s tím že jsem netušil, jak moc blízko bude moje pojednání blízko reálné situaci. Vím, že ten kluk měl spoustu problémů, hlavně sám se sebou, s alkoholem, s vyrovnáváním se z válečných zážitků z války v bývalé Jugoslávii, s nezaměstnaností. Na jednoho člověka až dost velká zátěž. Jenomže před pár týdny jsem nabýval pocit, že se pokouší svůj ne zcela šťastný život pozměnit k lepšímu. Dobrovolně nastoupil na protialkoholní léčení a mě se ulevilo. Hlavně kvůli tomu, že i když měl sebevětší lidské chyby, tak jsem tušil, že někde hluboko uvnitř má dobré srdce a proto měl naději, že z něj bude lepší člověk.
Bohužel nestalo se tak. Po návratu z léčení se opět opil, nebo možná opakovaně opíjel a podle některých vyprávění byl nejvíce rozhozený z toho, že opět zklamal, hlavně v očích své mámy a tak se rozhodnul pro hrůzný čin. Sedl si na koleje a počkal si na vlastní smrt. Když jsem se to dozvěděl, přepadl mě smutek a poté vztek. Nadával jsem hlavně proto, že jsem si v mé hlavě zidealizoval jeho nápravu natolik, že mi sebevražda přišla zcela jako něco nemyslitelného a nakonec mi zbude poslední vzpomínka na třistametrovou krvavou stopu v kolejišti.
U každého sebevražedného činu bez zanechání posledního dopisu jako testamentu vznikne mnoho teorií mezi lidmi, proč se dotyčný k takové akci odhodlal. Jedni mě tvrdili, že to bylo proto, že mu v léčebně naprogramovali mozek, že jakékoliv selhání je špatné a on zklamal. Druzí mi tvrdili, že mu díky jeho psychické nestabilitě chtějí vzít řidičák a tím by už nemohl vykonávat práci, kterou měl rád a ke které se chtěl po ukončení léčby vrátit. Někdo tvrdil, že má dluhy a poslední co jsem slyšel, bylo, že to má prostě v rodině, v genech. Nebudu sám spekulovat kde je hlavní příčina jeho smrti, to mě až tak moc nezajímá. Nejvíce mě dráždí, že si život sám vzal s tím, že co se týče dispozic k sebevraždám, mě najednou dostal strach, že mě čeká stejný osud a to jenom proto, že dva bratři od mojí mámy se také sami zabili. První se oběsil a druhý skočil pod vlak, jak příznačné! Celý týden přemýšlím, jestli mám taky takový gen, který mě jednou vyzkratuje racionální uvažování a já ukončím svůj život. Co když mám někde hluboko v hlavě sebevražedné tendence?
Nakonec jsem se pokoušel o chvalozpěv pro již nežijícího kamaráda. A to se mi nepovedlo, alespoň prozatím. A tak si jen přeji sílu pro jeho pozůstalé. Hlavně pro syna, bratra a mámu. Amen
