Hrdinské činy se mnohdy nevyplácí, tak jak by si zasloužily.
Jednoho zimního večera jsem šel na noční do práce. Venku zima, sníh a mráz. Zimu mám rád, jenom nesmí být taková ta vlezlá, což toho večera zrovna byla. Procházím městem a scházím směrem k potoku, či říčce, to nikdy nerozeznám a z větší vzdálenosti sleduji, jak si u břehu hrají dva menší pejsci.
Takto by měl být ten pejsek příště oblečený :)
Jejich majitelé byli zabráni do nějaké debaty a tak si ti dva psí rarášci vesele hrají, tak jak to psi umí. Ještě ke všemu když jde o psa a fenku. Pes se tak trochu předváděl a lítal okolo jako neřízená střela, když tu najednou, situace jako v animovaném filmu, nesledoval, kam běží a ocitnul se ve vzduchu nad tou vodou a zahučel do ní. Ještě musím napsat, že ta voda měla svoji regulaci asi dvou a půl metrového břehu z kamene a vody bylo sotva třicet centimetrů.
Začala panika. Majitelka pejska nevěděla, co má dělat, když ještě ke všemu, byl břeh obtěžkán ledem a nedalo se na kraj ani stoupnout, jelikož hrozilo uklouznutí a tím se její panika ještě zvyšovala. Druhý majitel pejska se rozběhnul se svou fenkou k asi padesát metrů vzdálenému mostu, za kterým byli schody vedoucí až k hladině toho potoka či říčky. Bylo ale vidět na obou přítomných, že si nevědí vůbec rady s nastalou situací. A pejsek byl stále v ledové vodě, kde ani světlo nedoléhalo.
V ten moment jsem zrovna dorazil na místo události. Cítil sem mít větší nadhled nad vzniklou situací, jelikož se mě tolik emocionálně nedotýkal. Mrknul sem hodně nakloněný přes ten kluzký břeh a viděl uprostřed koryta, asi v metr širokém nezamrzlém proudu vody, toho malého, teď už vystrašeného pejska jak stojí, nehýbe se a neví, co má dělat. Přes břeh bylo vidět, že těsně nad hladinou, podél toho kamenného valu, je jakási betonová římsa a dalo by se na ni seskočit z vrchu. No seskočit, spíše se svést po ledové krustě.
Odložil jsem batoh a položil se na ten břeh a svezl se na tu římsu. Docela jsem si oddychnul, že mi na ní neuklouzla noha, a že se nepropadla nebo jiná nehoda, která by mě poslala do ledových vod. Opatrným náklonem a předstrčením ruky jsem vyzval toho hafana, aby šel ke mně. Asi deset sekund váhal, ale asi pochopil, že je to nevyhnutelné mi věřit a probrodil se tou vodou až k mé ruce. Naštěstí vážil něco okolo pěti kilogramů a nebyl problém jej vyzvednout až nad hlavu a podat majitelce. Při tom na mě z jeho chlupatého kožíšku ztékala ledová voda, ale v ten moment mě to nijak nevadilo. Dobrý skutek byl na světě.
Tak tam stojím a zjišťuji, že teď bych potřeboval pomoci i já sám. Ledový břeh mi nedovolil, abych jej mohl vylézt, nikde žádná průrva nebo výstupek, za který bych se chytil a vyzvednul. Zavolal sem na tu paní a ono nic. Měla tak velkou starost o zdraví svého miláčka, že na mě jakoby dočista úplně zapomněla. I ten druhý majitel, který původně vypadal, že se snaží pomoci, taky zmizel. Na mé tváři se objevil úsměv, vlastně jsem se i hlasitě lehounce zasmál a prohodil ve své hlavě myšlenku „každý dobrý skutek je po zásluze potrestán“.
Rozhlédnul jsem se a už se rozhodoval, že dojdu pře tu vodu k těm schodům a zachráním se. Jediné co mi vadilo, že jsem neměl boty na přezutí a musel bych být v práci celou noc v těch promočených botách a koledoval bych si o nějaké nachlazení. Najednou mě před vykročením vyrušil hlas. Dodnes pro mě neznámý pán mi říká, že viděl, jak sem se tu obětoval a jestli nepotřebuji pomoci. Lehnul si na břicho na břeh a podal mi ruku. Upozornil jsem jej, že mám okolo sto kilogramů a že to bude záběr, ale řekl mi, že to zkusí a podařilo se mu mě vyzdvihnout, abych potom s pomocí i mé vlastní sily přešplhal na pevninu. Ještě když mě tahal, napadlo mě, zda mi ještě někdo nestihnul ukrást můj batoh s mobilem a penězi, to by byla potom fakt fajnová záchranná operace. Batoh tam ležel, osamělý, bez svého majitele.
Poděkoval jsem tomu muži, vzal si batoh a s mokrou bundou se vydal do práce. Zbývající část cesty jsem měl neustále přihlouplý usměv, možná mi tak zamrznul. Ale co, pejska jsem vysvobodil.
Kdyby se náhodou stalo, že si majitelka toho psa přečte někdy tento text, tak ji vzkazuji, že se na ni nezlobím. Mám také psa a dost často mám pocit, že bych pro něj udělal víc, než pro jiného člověka. Alespoň mám nevšední zážitek z jinak nechutně fádní cesty do práce.
