Válka může mít mnoho podob. Velmi mnoho. Také mnoho příčin. Ale příčina, tedy důvod, ten se vždy najde. I její zdůvodnění. Jistě, jak kým. Agresorem, skutečným i domnělým. Tedy zase podle toho, kdo konflikt hodnotí.
Ve výčtu by asi neměli chybět i účastníci konfliktů, kteří do něho zasahují i zvenčí. Pochopitelně z důvodů svých zájmů. Můžeme se ohlédnout do historie. I světové. Dávné i ne až tak dávné. Ale ani současnost se v mnohé neliší. A opět. Prakticky kdekoli ve světě. Blízko nás, nedaleko a dále od nás. Ale dnes reálně v mnohém hrozící i u nás. V Evropě. A v různých podobách. Mnozí si myslí, že už vlastně probíhá. Inu, ano i ne. Zatím….
A ještě jednu ,,maličkost“ si dovolím vyjádřit. Žádná válka žádnou porážkou kterékoli strany nikdy není a nikdy nebyla definitivně ukončena. Vždy měla a má své ,,dohry“, A pokud není vše ,,dohráno“, těžko lze jakýkoli konflikt považovat za ukončený. Válka, triviálně přirovnáno, prostě není fotbalový match, ukončený hvizdem hlavního arbitra.
A pro ty, kteří mají zájem, pár ,,rozumů“ za pomoci ,,strejce Gůgla“ a ,,tetky Wikipedie“:
Válka je stav organizovaného násilí mezi dvěma nebo více skupinami lidí. Násilí je ve válce použito válčícími stranami jako mocenský prostředek k prosazení politických, náboženských, ideologických, ekonomických nebo jiných cílů. Válka je opakem míru. V mezinárodní politice se jedná o extrémní nástroj prosazení cílů vojenskými prostředky a vojenskou silou. Přechodným stavem mezi vedenou válkou a mírem je příměří.
Ve své knize O válce, pruský vojenský teoretik Carl von Clausewitz nazývá válku „Pokračováním politiky jinými prostředky“.[1] Válka je interakcí mezi dvěma nebo více vojenskými silami, „soubojem vůlí“.[2]
Válka není omezena na člověka, například mravenci vedou masivní mezidruhové konflikty, které lze považovat za války, a tlupy šimpanzů bojují mezi sebou v kmenových válkách.[zdroj?] Přesto archeologické nálezy naznačují, že u člověka jde o novodobý vynález.[3]
V některých případech může dojít k eufemistickému zastírání podstaty věci a nazývání konfliktu, který bezpochyby splňuje parametry války, např. jako policejní akce, zajištění bezpečnosti či udržování míru.[zdroj?] Válku vedou dvě nebo více stran, stranou je buď stát nebo ozbrojená skupina (zejména v vnitrostátních konfliktech - občanských válkách. V praxi se také stává, že mezinárodní válka vyprovokuje válku občanskou či naopak, občanská válka pak vede ke mezinárodní válce, popřípadě probíhají obě války současně.[zdroj?]
Válka je nejčastěji definována jako konflikt doprovázený účastí a střetem vojenských sil minimálně jednoho státu nebo jedné a více ozbrojených frakcí.
Z hlediska plošného rozsahu dělíme ozbrojené konflikty na války globální (zcela výjimečné) a války lokální. Lokální války jsou běžným druhem konfliktů a zpravidla probíhají mezi dvěma státy (občanské mezi dvěma stranami konfliktu) nebo státem a malou koalicí států, nejvýše dvěma malými koalicemi. V průběhu druhé poloviny 20. století došlo k více jak dvěma stům lokálních válek.[
Občanská válka je takový ozbrojený konflikt, v němž obě válčící strany tvoří (alespoň zčásti) obyvatelé jednoho státu bojující zpravidla na jeho území.
Vhodnou situaci pro vznik občanské války představuje slabá centrální vláda při výrazném náboženském, sociálním či národnostním pnutí, nebo existence zřetelného útlaku určité jasně definované části obyvatelstva. Zásadní vliv může pocházet i z historie daného státu nebo oblast. Mezi základní důvody vzniku občanských válek patří národnostní a etnické rozpory, mocenské, hospodářské a ideologické rozpory a náboženské rozpory. Ne vždy však lze války dle tohoto rozdělení specifikovat, neboť někdy mohou být založeny na více důvodech. Nejčastější příčiny takové války bývají v požadavcích jednotlivých etnik či národů žijících uvnitř mnohonárodnostních států, většinou se jedná buď o požadavek autonomie či odtržení části území země, nebo o snahu některého z etnik převzít kontrolu nad řízením státu.. Mocenské rozpory, například o osobu či stranu stojící v čele země, nebo ideologické rozpory o formu státního zřízení mohou také vést k občanské válce. Tyto případy jsou v současné době nejčastější v rozvojových zemích, ale lze je najít i v historii těch nejvyspělejších států. Příkladem mohou být finská občanská válka, ruská občanská válka či španělská občanská válka.
Náboženské rozpory
Často se navíc kombinují s národnostními nebo mocenskými válkami. Příkladem náboženských občanských válek mohou být husitské války v českých zemích v 15. století, hugenotské války ve Francii (mezi katolíky a protestanty 1562–1598), povstání kristerů v Mexiku (povstání křesťanů proti radikálně ateistické vládě 1926–1929) či Libanonská občanská válka mezi maronitskými křesťany a sunnitskými muslimy v letech 1975 až 1990.
Snad ještě jeden fenomén, údajně nový, ač ve skutečnosti nic nového, jen ,,jaksi“ dnes pojmenovaného, či definovaného. Ovšem vskutku, nic, nic nového! Snad opravdu až na ten název. Jen současné technologie jí v mnohém zdokonalily. Velmi!
Hybridní válka je označení, které se používá pro souběžné použití konvenčních prostředků vedení války s nekonvenčními technikami, které mohou doplňovat akce zaměřené na protivníkovo zápolí, např. psychologické operace a kybernetické útoky. Jde o koncept nových válek, pro které se vžilo označení „hybridní války" (hybrid warfare) nebo „nelineární války" (non-linear war) a ve kterých se stírá hranice mezí mírem a válkou, takže a někdy není zřejmé, že válka již probíhá.[1]
Takže tolik ,,výcuc z Wikipedie.
Nu, a tedˇ k těm ,,koncům“. Klasickým příkladem definitivy v ukončení války může být porážka Hitlerovského Německa. Tedy ,,téměř“. Prakticky v celém byla po jeho porážce nastolena nekompromisní okupační správa vítězi konfliktu. Na tom se vítězové i dohodli. Přesto měla v různých jeho částech různý průběh. I výsledky. Jistě, bylo to dáno ideologií, ale i zavedenými systémy vítězů. Ovšem pak to mělo své pokračování:
Německé znovusjednocení (německy Deutsche Wiedervereinigung) je proces připojení Německé demokratické republiky a Západního Berlína ke Spolkové republice Německo, který vyvrcholil 3. října 1990. Znamenalo definitivní konec poválečného rozdělení Německa a znovuobnovení Německé jednoty. Spolková republika Německo zůstala stejným státem, který vznikl v květnu 1949, a tímto procesem byla pouze rozšířena o 6 nových členských států. Po pádu berlínské zdi 9. listopadu 1989 nastala situace, se kterou nepočítala ani západoněmecká vláda, i když sjednocení obou německých států stálo jako cíl v ústavě SRN. Náhlý pád NDR přivodil i zvláštní dynamiku následujícího vývoje, který se v mnoha směrech vyznačoval jistou živelností.Ta se týkala zejména přístupu občanů bývalé NDR k nové situaci, zesíleného velkými očekáváními, která západoněmeckou vládou nebyla nijak kanalizována. K postulátům jako byla nově získaná svoboda projevu i cestování a podobně velice rychle přistoupilo i přesvědčení, že jediným možným řešením hospodářské stránky nové éry je uznání platnosti kýžené západoněmecké marky na celém území obou států a to se všemi důsledky. Na pozadí změn v celém východním bloku, hlavně pak změn v SSSR samotném, kde již delší dobu probíhala liberálnější éra Michaila Gorbačova, zesilovala vláda kancléře Helmuta Kohla v druhé polovině osmdesátých let smluvní styky s NDR (viz i poskytování kreditu, Honeckerova návštěva v SRN), ke konfliktním situacím došlo až v létě a na podzim, kdy dochází k útěkům občanů NDR přes velvyslanectví SRN v Praze, Polsku a Maďarsku a k faktickému otevření hranic mezi Maďarskem a Rakouskem. Koncem srpna 1990 se parlamenty a vlády obou států shodly na Smlouvě o sjednocení. V nadcházejících jednáních v Moskvě se čtyři velmoci se dvěma německými státy dohodly na uznání znovusjednocení Německa a definitivním ukončení druhé světové války mírovou smlouvou nazvanou Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu.
- odmítavou pozici zastávala Francie, zejména z obav před možnou hegemonií velkého a hospodářsky silného Německa v Evropě, tedy před oslabením pozic vlastních.[zdroj?]
- Do diskuse zasáhlo i Polsko, žádající uznání hranic na Odře a Nise novým německým státem.
Již počátkem 1990 se však západoněmecké vládě podařilo přimět SSSR k ústupkům a k uznání suverenity budoucího státu, což výrazně přispělo k úspěšnému průběhů rozhovorů dva plus čtyři a k uzavření smlouvy. Smlouvou ze 14. listopadu 1990 bylo pak učiněno zadost polským požadavkům, které byly mimo jiné podporovány i čtyřmi velmocemi. sjednocení stalo velikým finančním a hospodářským břemenem pro SRN. Odhady se různí, ale vychází se z toho, že subvence a podpory pro nové spolkové země stály dodnes mezi jedním a jedním a půl bilionem euro (tedy zhruba 25 až 37,5 bilionů Kč) (vše viz. i Wikipedie).
To by bylo asi pro dnešek na jeden blog ,,ažaž“. Snad jen ,,dodatek“. S ,,otázečkou“? Neměli oni zas ti ,,frantíci“ se svými obavami ,,tak trošku“ pravdu? Inu, VÁLKA JE VŮL. Jenže takový ,,vůl válečný“ není NIKDY až tak VYKASTROVANÝ, aby nezanechal zas své potomky. Bohužel. A to neplatí jen o IIWW. Ale stále! A na to je nutno nezapomínat! J.A.J.
29.9.15 George Anthony
