Rytíři nebes- poválečné osudy r. 1950-1968

Další pokračování vyprávění o osudech jednoho z mnoha. Po vyhazovu od ČSA byl umístěn do fabriky na druhém konci Prahy. Špatné spojení, mizerný plat. Do toho čekali v rodině další dítě. Pracoval nejprve jako pomocný dělník. Byli postiženi i oba jeho švagři i jejich  rodiny. Starší z nich se z toho zhroutil, těžce onemocněl a během několika dnů zemřel. Jeho žena byla na pokraji zhroucení.      

V témže roce, kdy přišel na svět jeho třetí syn, mu zemřel otec. Dědické řízení se vleklo, bylo úřady účelově komplikováno a posléze jak on, tak jeho mladší bratr byly o své podíly násilně připraveni. Šlo o v té době vysoké finanční obnosy, které jim otec jako řádný hospodář a Táta nechal v závěti upsat. Jejich  bratrovi, který již předtím jako nejstarší převzal rodinné hospodářství, bylo toto zabaveno. Jejich sestra byla se svou rodinou vystěhována  ze svého domova, majetek její rodiny, včetně jejího věna, byl rovněž ,,vyvlastněn“. Velice těžká a velice zlá doba!                                                                                                                                                                                                               Za čas si trochu polepšil. Uznali mu kvalifikaci strojaře a mohl pracovat na obráběcích strojích. Zanedlouho však byl povolán na dlouhodobé vojenské cvičení ,,za účelem změny vojenské odbornosti“. Odebrali mu vojenskou hodnost a z pilota udělali ženistu! Na cvičení si pak pro něho přišli civilisté z vnitra! Chtěli si jej odvést rovnou z kasáren. Velitel útvaru byl ,,starý válečník“, který prošel za války také lecčím. I on dobře věděl, jak to chodí. Měl své zkušenosti a své názory. A byl to rovný chlap! Prostě jim ho NEVYDAL ! Zdůvodnil to ,,prostě“. Ten, pro koho si přišli, je jako voják na cvičení, patří tudíž pod ministerstvo obrany, on z velení žádný pokyn k jeho vydání nedostal. ,,Pánové“ jsou z vnitra.Takže by si to měli  nejprve vyřídit páni ministři mezi sebou! Tento vysoký důstojník byl jednoznačně velice odvážný člověk a měl se svými životními zkušenostmi ,,pro strach uděláno“. Jen mu řekl, že má stejně před důchodem a také, že se nemíní na praktikách jistých kruhů podílet! Svým odvážným postojem a jednáním jej tak tehdy bezesporu zachránil! Navíc mu napsal  při odchodu ze cvičení vysoké ohodnocení jak jeho vojenských znalostí, tak jeho odborností a kvalit. Prý aby viděli, koho že to chtěli ,,sebrat“!  Po návratu ze cvičení se nedal ani v zaměstnání. Požadoval využití svých kvalifikací. Po čase byl zařazen jako pracovník technické kontroly. Nedělalo mu to žádné potíže, matematika, normy, výkresy, měřidla, strojnické tabulky, cejchování, etalony, to bylo pro něho normální na rozdíl od mnohých z jeho ,,angažovaných“ nadřízených. Postupně se vypracoval až na vedoucího kontroly. Tak si opět o něco přilepšil na výdělku. Bylo to moc potřeba. Měli již i čtvrté dítě, konečně vytouženou dcerku, kterou si tak moc přál.

Nic z toho však neznamenalo, že by na něho, stejně jako i na jiné, bylo ,,zapomenuto“. Při téměř každé návštěvě příbuzných, přátel či známých, se zakrátko vstavovala domovnice s ,,domovní knihou“ , nezřídka v doprovodu jednoho až dvou  ,,pánů“  v civilu s tím, že se musí zapsat, kdo, kdy, proč, na jak dlouho, jaké osobní doklady, čí že je to auto u domu, atd. Odposlouchávaný telefon. Zastrašování, šikana, vyhrůžky. Totéž i co se týkalo dětí. Na ulici i ve škole. S kým se kamarádí, jak příbuzenstvo. Jeho nejstarší syn výtvarně velmi talentovaný, chtěl studovat umělecký obor. Musel  na učení do stavebnictví. Další syn si podal přihlášku na střední školu. Nebyl přijat s odůvodněním vysokého počtu uchazečů.  Ověřil si to a poté napsal odvolání. Byl pozván před komisi. Usvědčil je ze lži. Sdělili mu, že musí pochopit, že není možno, aby děti z TAKOVÝCH rodin studovali. Chtěl to písemně. Ptali se proč. Odpověděl, že si zažádá o povolení k vystěhování. Poradili se. Pak mu sdělili, že syn bude přijat. Ten to však neměl jednoduché. Ne že by mu vlastní studium dělalo potíže. Jenom na to ti, kteří se na tom podíleli, nezapomněli. A dávali to velice najevo.  Někteří  mu sice sdělili, ovšem pouze soukromě, že to vše mají po ,,jisté linii“ nařízeno! Jiní naopak pro to měli i vysvětlení. Prý když se kácí les, tak létají třísky ! Na vlastní kůži to poznali všechny jeho děti. Tak to tehdy chodilo!

Postupně přicházela doba jakéhosi uvolnění. Režim se zmohl i na jakýsi malý ,,pardon“. Uznal, že ne vše bylo až tak v pořádku. Že došlo snad i k ,,jistým pochybením“.  Někteří byli i ,,rehabilitováni“. Tedy jaksi. Tak, částečně. U některých jaksi pozdě. Pozdě, ale přece.I tak to chodilo.  Paradoxně byli v téže době i rehabilitováni někteří z těch, kteří se v padesátých letech na mnohém v zájmu tehdejšího režimu podíleli.                                                                    

Stejně tak jako několika jeho bývalým kolegům, bylo i jemu opět nabídnuto zaměstnání u aerolinií. Ovšem létání samotné v úvahu nepřipadalo. Byla mu nabídnuta pozice technika. Nabídku přijal. Rozhodně lepší plat než ve fabrice, a hlavně, u letadel. Na letišti, kde   pracoval, využívali jeho kvalit, zkušeností a schopností. Zodpovídal za značnou část technického úseku. Postupně se vypracoval až na pozici ,,poradce ředitele pro věci technické“. Připravoval i zajištění zázemí pro velkou renomovanou záoceánskou leteckou společnost, která si předjednala v Praze zřízení svého servisního střediska pro své letouny, jako jednu ze svých hlavních základen na tomto kontinentu. Tento záměr měl velký význam nejen pro aerolinie, ale také pro tento stát,  až  po perspektivu dalšího rozšíření letiště jako klíčového v tomto regionu světa. Připravoval především záležitosti technického rázu, přitom byly využívány i jeho jazykové znalosti. Nemalou roli v tom sehrála skutečnost, že byl bývalým stíhacím pilotem, účastníkem bojů v poslední válce, stejně jako jeho renomé coby bývalého transportního a dopravního pilota. To vše o něm bylo velice dobře známo nejen doma, ale i v zahraničí.  V tom čase však přece jenom ještě usedl za řízení letounu.

A ne ledajakého.Velký moderní čtyřmotorový proudový dopravní stroj byl předváděn na zemi i za letu. Byl  vyroben v zemi, ve které se svými kamarády za války bojoval.  Aerolinie měly zájem o tyto stroje pro jejich nasazení na zaoceánské linky. Když se posádka předváděného stroje dozvěděla, že je přítomen i bývalý válečný  pilot jejich letectva, požádali jej, aby za letu usedl vedle kapitána letounu na místo druhého pilota s tím, že to pro ně bude čest. Kapitán mu pak na několik minut řízení tohoto kolosu předal ! Ač v tom byl kousek nostalgie, zcela pochopitelně ho to potěšilo  a tohoto upřímného gesta svých mladších kolegů z této země si velmi vážil. Takovýchto způsobů projevů uznání se mu však nedostalo v tomto případě ani poprvé, ale ani naposledy během jeho života.

I přes jisté uvolnění poměrů v zemi spolu se svými kamarády a kolegy režimu nedůvěřovali. Měli proč. Jejich životní zkušenosti a přehled je vedli zcela oprávněně k jisté skepsi. A opět se nemýlili!  Ale o tom zase někdy příště.

( materiály: - VC 10- Wikipedie, ostatní z osob. rod. archivu autora - C – J.A.J.)

31.1.14                                                                              George Anthony