Pepíčci

 Je Josefa. Dneska. A taky Josefky. Tak vše nejlepší. Tedy, pokud možno, a to nejen pro dnešek, ale i nejen jim. Přestože již delší dobu je doba nová. Kovidová. Kovidem až gravidní. Co porodí, to těžko dovědět se ani za sto dní

 Tak táhne se mně myslí, že leccos se zkřížilo. Nejen sysli. Až z toho  kde komu svisle až splaskle visí lícní torby, řečené i sysle.

 Ale zpět k Pepíkům i k Pepičkám.  Jméno Josefka dnes příliš frekventované není. Ač v našem sousedství jedna malá Pepička se svými rodiči žije. A taky jsem měl i strýce Josefa. Všemi ctěného, uznávaného a milovaného. Pochopitelně i mnou. Byl to mladší bráška mé maminky. Žije dál. Ve vzpomínkách. A nejen mých.

  Občas se říká, že sme národ Pepíku. Proč asi, to je možná i zřejmé. Možná i kvůli tomu, o čem je i jedna písnička. Zde i část z ní. Jak ji kdo pochopí, a jak komu ,,vyzní", totˇ věc jiná.

Čas a místo porodu určí příslušnost k národu
tu bereme si s sebou do hrobu
stejně tak v srdci Evropy si trikolóru do klopy
zapnem a šupajdá do průvodu
zdálo se máme louku les pole
a první slůvka ve škole, který se učíme jsou ty vole
a dodržujem tradice, když sousedovi slepice
chcípne radostí jdeme do kolen

Jsme národ hrdejch Pepíků
podia plný slavíků
v rybníku tře se párek vodníků
ve světě o nás neví se
no ale tohle změní se
až přijde móda pivních pupíků

Z historickejch důvodů má rád Čech svojí pohodu
v zimě na hory v létě na vodu
tam dá si párek na tácku
a k tomu pívo dvanáctku
po třináctým pak skolí čtrnáctku
v jedný kapse nožík rybička
a v druhý startek krabička
dnes kouří každá druhá babička
a zbytek celý rodiny vytváří fáčkem zplodiny
zahlcena je země maličká (Wohnout – Pepíčci)

(P.S.: Písnička je i na You tube)