Dá se. Nevěříte? Tak věřte nevěřte, mně se to ,,podařilo“. A nebyl to žádný problém. I když pro mnohé přímo až šok. Veliký. Pracovníků televize nevyjímaje. Včetně účinkujících na podiu. A ,,JÁ“? Já ,,zazářil“.
Ovšem dávno, dávno tomu. Velmi. Jak by řekli ,,veleslavínští latiníci“, byvší absoloventi tzv. ,,Veleslavínské Sorbony“, čili posléze absolventi tehdejší Politickoekonomické akademie Antonína Zápotockého: ,,Mnoga gadov tamů nazad“. Zkrátka, v oněch časech se to událo. Tento můj ,, big sukces“! Ale opravdu, tak stalo se.
Stalo se v dobách, kdy již měla zabrány někdejší studentské Masarykovi koleje v Dejvicích jedna ze správ StB. Včetně části vedlejšího Semináře! A v kostele (!) onoho Semináře bylo zřízeno i TV studio, později pak i nahrávací studio rozhlasu. Do onoho kostela jsem ještě jako malý kluk s rodiči chodíval na nedělní bohoslužby. Ale i jsem zažil, jak z něj byly z věží jeřábem sundavány kostelní zvony. Zvony s nádherným zvukem! A nahradily je antény! Nikoli ovšem televizní.
V oněch dobách jsme s rodiči žili nedaleko. V sousedství nově vybudovaného sídliště, plného ,,státních zaměstnanců“. což se v mnohém projevovalo. A též velmi. Ale zpět k mému televiznímu ,,úspěchu". Jako kluci jsme prošmejdili pochopitelně kdeco. A tak, když se u Semináře opět objevil autobus ČsTv s anténami na střeše, pochopitelně jsme si to nemohli nechat ujít. Ovšem šanci dostat se dovnitř jsme pochopitelně neměli. Jenže...
Nějaký kluk, asi mého věku, který vyšel ven, mě vzal dovnitř. Patřil ke komusi uvnitř. A chtěl se asi pochlubit. Chystal se přímý přenos. Senzace! Ono tehdy se ještě nepředtáčelo, nebylo jak, a tak šlo vše, vždy až po nějakých předzkoušeních, ,,naostro“. Tehdy šlo o dětskou estrádu. Moderoval to, tehdy se říkalo konferoval, ctihodný pan Pixa a vystupoval tam i dětmi oblíbený Robot Emil. No prostě bomba! Sledoval jsem to z jednoho bočního ,,balkonku“, kam mě onen můj náhodný kamarád odvedl. Ale nikoli celé až do konce.
Součástí oné dětské estrády byla i soutěž pro děti. A já se do ní přihlásil! Ač nezván, což jsem ovšem netušil. Asi jsem byl mezi soutěžícími ,,jaksi navíc". Ovšem z podia, kam jsem před kamery vlétl jak utržený vagon, už mě nedostali. Ono by to šlo v přímém přenosu asi také dost těžko. A tak jsem způsobil mnohým onen těžký šok.
Dokážete si kdo představit, co to asi bylo, když mezi ,,vyžehlenými“ dětičkami se objevil PŘED KAMERAMI V PŘÍMÉM PŘENOSU ušmudlaný kluk v hnědých teplákách s kotníkovými,,křuskami“ na nohách. Myslím, že tehdy i pan Pixa asi musel dost ,,zkoprnět“, kdože se jim to tam tak zčista jasna zjevil. A tak začala soutěž. Nějak se jim to táhlo. A já soutěžil a soutěžil. Ač jsem se snažil, umístil jsem se až druhej. Něco mi tehdy neuznali a já se i docela přel. Ale stalo se. První cenou byl velikánský dort. A ten bych bral. Mně popřáli k druhému místu a předali mi stříbrný čokoládový metál a úhledně zabalený balíček. Přitom mi řekli, abych si jej rozbalil až doma, že budou mít jistě i rodiče radost. A pak mě za potlesku přítomných slavnostně odvedli z podia. I ze studia. VEN. Ale to už mi bylo jedno. Měl jsem přece cenu!
A doma? Trošku rozpaky, ale taky otcův smích. Pro rodiče přiběhli totiž jedni sousedé, atˇ se jdou k nim podívat, že mají syna v televizi. My jsme tehdy ještě televizi neměli, jako většina i jiných lidí. A já? Byl jsem zklamán. V balíčku byly brčálovězelené kalhoty-,,manžestráky“. S kazem na nohavici, jak hned postřehla maminka. Nevím, kde je tak rychle sehnali. Ale padly mi a docela jsem je ,,unosil“. Asi až do roztrhání. Ovšem ne, že bych neměl co na sebe. Naopak. Ale jako tehdy téměř všichni kluci, jsme venku lítali obdobně oblečení i obutí. Slušné oblečení bylo do školy, do kina, či do kostela. Ale to asi tehdy ,,kdosi“ až tak nepochopil. Ovšem byl jsem v ulici i ve škole vskutku až za ,,superstar“. Nojo, no. Cesty Páně jsou, holt, někdy, nevyzpytatelné, že. Ale i do klukovské paměti, tehdy ještě až tolik ,,nepopsané“, se zapsalo leccos. Mnohé na celý život. Smutné i veselé., zlé i dobré. Ale komu ne, že. J.A.J.
1.10.15 George Anthony
