Den, kdy se opět změnil svět

 Dnes je to již osmnáct  let ode dne, kdy byl podniknut teroristický útok na WTC v New Yorku. Ve víru současnosti toto výročí opět poněkud zapadlo. Ale přece. Bylo novou ,,OVERTUROU“!   

Ano. Předehrou k dalším dramatům na světové scéně na počátku nového století, počínajícího MM. Ale i pokračováním dramat století předchozího. A dne 11. září 2001 přišel děs. Nejen z toho, co se v tento den událo, ač to samo bylo velmi, velmi děsivé a velmi tragické. Ale děs i z toho, co se bude dít dál. Ano. Přišel strach. Ohromný! Z další války. Ze světové války. A nikdo nevěděl, jak se po této události zachovají američané. Jen se očekávalo, že odpoví. Velice pádně. Ale proti komu. A jak? A čím? Nejspíše to v ten den pravděpodobně ještě nevěděli ani oni sami. Ovšem rozvinutí dramat, a mnohých, na sebe nenechalo dlouho čekat. A pokračují. Dodnes. A jejich konce, či konců vůbec(?) nevidět. Středověk neskončil. Středověk trvá! A jaký bude ,,novověk", to lze těžko předvídat. 
           ---------------------------------------------------------------------------------------------
 Byl jsem v oněch dnech, u nás pěkného babího léta, za maminkou na pár dní v Praze. A v onen den jsem si dopřál jedno odpoledne na procházku, plnou vzpomínek. Na své dětství  i mládí. Za cíl jsem si vybral nádherná Malostranská zákoutí. Zabloudil jsem i do znovu otevřené zrekonstruované Vrtbovské zahrady. Vystoupal jsem až na tamější ,,vyhlídku“ a kochal se nádherným pohledem na panoramata Prahy. Věděl jsem, že přímo v sousedství je americká ambasáda. Ale to mě nezajímalo. Až...
 Na terase ambasády jsem postřehl pohyb. Více lidí. Vbíhali dovnitř objektu a zase vybíhali. Prudce gestikulovali i cosi vykřikovali. Zaznamenal jsem i velmi hlasité výkřiky: ,,SHIT“! Ale to jsem ještě netušil, co se děje. To jsem zjistil až dole u pokladny od personálu, který sledoval televizi. I mne opanoval děs. Strach. Veliký. Pochopil jsem hrůzu oněch okamžiků, ale i to, co může, a pravděpodobně i bude, v ,,nějaké“ podobě, následovat.
 Ihned jsem se vrátil k mamince. Seděla u televize, plakala a stále mi opakovala. Jiří, ona bude válka. Konejšil jsem jí. Teprve pak mi byla schopná sdělit, že několikrát volala i moje paní, ptala se, kde jsem, moc se bála a chtěla, abych se hned vrátil domů. Naštěstí přišla má sestra, a tak jsem se nemusel o maminku obávat, aby nezůstala sama. A já hned vyrazil domů ke své rodině.
    ------------------------------------------------------------------------------------------------------
 Za těch osmnáct let již dospěla další generace. A i ta dnes žije především současností. Vším tím, co se děje u nás, sem tam i tím co se děje i okolo nás. A ne každý, a nejen z ní, si uvědomuje až ,,prostý fakt", že nejen mnohé, ale vlastně vše souvisí se vším.
( v článku jsou i mé skutečné vzpomínky, které jsem zveřejnil na těchto stránkách před čtyřmi léty, vč. i částí  z jeho textu)