Fotříkova vzpomínání, tentokrát na časy předvánoční a vánoční v dobách ,,dávnějších“. Mnoho vody v řece času již za ta léta uplynulo. Opravdu mnoho. Více než půl století. Dokonce až šedesát let. Pro mnohé o nic moc blíže, než třeba třicetiletá válka. Pro jiné ještě doba jejich dětství či ranného mládí. Až tak může být čas ,,relativní". Jistě, že jak pro koho.
Kdysi naší ,,národní buditelé“ pomáhali vytvářet i pocity hrdosti a vlastenectví, především pak spolu s varováním před germanizací. V podstatě se trefili. Období II. světové války jim dalo za pravdu. Mnozí z nich byli i tak zvaní ,,panslavisté“. Vyznávali společenství slovanských národů. Jak zrůdné podoby to však dosáhlo, to si asi představit nedokázali. Podoby ideologické. V podstatě komunistické a bolševické ,,sovětizace“. Dokonce i ve snaze nahradit lidové zvyky generací, i jejich náboženskou víru. A začínali od dětí. Od čistých nepopsaných listů dětských duší.
Jak se to projevovalo? Předvánoční školní besídky. Jólky. Žádný Ježíšek. Děduška Maroz, jolku nám prinˇjos. Dokonce i recitace i písenˇ. Pa růsky. Sovětský svaz náš vzor. Lenin, Aurora, tank s číslem 23, ten, co ,,osvobodil“ Prahu, rudá hvězda i na špičce stromečku. VŘSR, kravička údernica Poslušnica, Mičurinci. Místo Foglara a Štorcha Čuk a Gek, Timur a jeho parta, atd.,atd. A doma? Neštˇastní, zoufalí a naštvaní rodiče. Výchova k přetvářce, opatrnosti, podezíravosti, nedůvěře. A kantorky a kantoři? Nejspíš totéž. Mnozí z nich však i až fanatici. Zda jen ze strachu, či i kvůli prospěchu a kariéře, těžko říci. Tak trochu i to ,,dvojí sukno“.
Až po mnoha a mnoha letech mi takové pocity sdělila jedna má spolužačka z ,,esvévéešky“. Absolvovala po střední ještě ,,pedˇák“. A když jsme měli po deseti letech sraz, přišla se mi omluvit a rozbrečela se. Sdělila mi toto: ,,Jirko, prominˇ, já vůbec netušila, co se dělo za svinstva. A je to stále. Kdybys věděl, co se po nás chce. Jak mám jako učitelka učit děti ty šílený lži. A jak to mám vysvětlit i svojím dcerkám“. Byla za mlada angažovaná svazačka a pocházela z ne bezvýznamné komunistické rodiny. Co jsem jí na to mohl říci. ,,Děvče, je to tak, jak to je. Ale je myslím dobře, že jsi si to uvědomila. A mně se nemáš za co omlouvat, Já to znám od malička a ty už víš proč. Však ono nic není na věčné časy.“ Nebylo, jen od té doby uběhlo ještě dalších ,,slabých“ patnáct let, než ty ,,věčné časy“ zašly na úbytě. A Tebe ,,Božulko“, kdybys to náhodou četla, taky moc pozdravuju. Věřím, že jsi byla dobrá máma a dnes určitě i milovaná babička.
Ano. Je to dnes už ,,jenom“ historie. Ale její dozvuky a pachutě poznamenaly mnoho lidí. V mnohém. A v mnohém ještě přetrvávají. Dnešek je navíc příliš poznamenán ,,konzumem“, do Ježíška nám sem tam fušuje i Santa, ale to už nám nikdo nediktuje jako to jediné ideologicky správné. A kouzlo našich, českých vánoc s přídechem ,,Ladovské“ poetiky a našeho Ježíška zůstává. A to je dobře. Moc dobře. Neměli bychom si jej nikdy od nikoho nechat brát. To bylo, je a zůstane NAŠE.
14.12.13 George Anthony
