Kdy jsme se my dospělí zapomněli radovat?

Když se dívám na děti, přivádí mě to k otázce: Kdy jsme se my dospělí zapomněli radovat? Děti jsou našimi učiteli, a pokud se ale jedná o radost, tak asi největšími. Ony prostě jsou. TADY A TEĎ.

Dítě se umí radovat i z těch nejmenších maličkostí. Třeba z toho, že vidí obličej své mámy. Z toho, že spadne. Že se pokydá jídlem. Že je celé od bláta. Z toho, že voda cáká. Nebo slunce svítí.

Vyřkne i tu nejšílenější myšlenku, protože hranice jeho fantazie jsou neomezené. A co si dokáže představit, to je skutečné. Když schová svou hlavu pod kabát, vybafne úplně stejně, jako kdyby skutečně zmizelo.

Ani ho nenapadne, že by mělo být snad někým jiným, že by na sebe mělo brát nějaké role. Prostě je, je tím, kým je, bez ohledu na to, co si myslí ostatní. Zeptá se na to, na co myslí, aniž by bralo ohled na to, zda se to „hodí“. Řekne „mám tě rád“, aniž by za to cokoliv očekávalo.

Kdy a kde jsme přišli na to, že by to v dospělosti snad mělo být jinak?

Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl: "Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde." Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim. (Marek 10:13 – 16)

Autor: Ivana Jirmářová | úterý 28.5.2019 13:03 | karma článku: 15,28 | přečteno: 577x