S pravdou se šetří, možná proto, aby zbyla...

nebo proto, že život ve lži se zdá být relativně snazší. Lidé ohledně pravdy čelí dvou základním výzvám: a) naučit se ji říkat, b) naučit se ji přijímat.

Bojoval s tím někdy asi každý z nás, možná bojuje dodnes. Někdy se zdá být relativně snazší pravdu neříct, protože co kdyby... co kdyby se naštval/a? Co kdyby mě už neměl/a potom tolik rád/a? Co kdyby... jenže s každým co kdyby, s každým ústupkem, s každým nevyřčeným ne, ztrácíme to nejvíc, co máme - SAMI SEBE a naši pravdivost. Sami sebe a naši cenu.
A přijímat pravdu, je mnohdy ještě mnohem těžší úkol. Druhým se radí skvěle, ale co ty? Co když někdo něco řekne Tobě? Dokážeš to přijmout bez emocí a nebo se v Tobě zvedá vlna vzdoru?

I já se s tím peru dodnes. A jsou okamžiky, kdy EGO křičí na poplach a nechce to ani trochu slyšet. Přesto si lidí, kteří jsou ke mě upřímní a dokážou vše říct tak, jak je, bez úskoků a pomlouvání za zády, cením ze všeho nejvíc. I když k tomu člověk někdy potřebuje odstup času, aby viděl věci z nadhledu, bez emocí a tak, jak jsou.

A za to děkuji, mým nejvíce milovaným a milujícím, za to, že dokážou být mojí největší oporou i kritikem v jedné osobě, že mě nikdy nenechají usnout na vavřínech, že vždycky vědí, co mají říct, i když to může bolet, ale že mě tím naučili přesně to samé - vážit si samy sebe a své pravdy. Že mě tím naučili tomu, nebát se ztráty, protože toho, kdo za to opravdu stojí, nikdy nemůžeš ztratit kvůli pravdě. A je lepší žít s málem v pravdě, než s mnohým v iluzorním světě lži.

Pokud je to skutečně pravda, pomůže nám v posunu. A pokud není, nemá cenu si s tím dělat vrásky. Takové prohlášení nás pak nemůže vůbec ohrozit ani rozzlobit, protože se netýká nás. Zkuste sledovat své emoce a co to s nimi dělá - to je odpověď.