V srpnu jsme podléhali výzvám, snad úspěšně

V loňském roce jsem naprosto propadla kouzlu knih Paula Coelho. Miluju každý ze svých diářů a ten letošní je pro mne velkou inspirací právě proto, že myšlenky tohoto brazilského spisovatele ho celý provází. Každý měsíc je ve znamení jedné z 12ti emocí, nálad nebo lidských vlastností. A já se rozhodla se pro každou z nich nadchnout, nechat se jí inspirovat a ovlivnit, minimálně na jeden měsíc. Srpen byl o výzvách. Takže já jen doufám, že se nám všem podařilo své výzvy pokořit. V souvislosti s výzvou jsem si vzpomněla na výrok jedné mé kolegyně, která zřejmě hodnotila pokleslou inteligenci nějaké jiné naší kolegyně vracející se z mateřské dovolené slovy „…na mateřský se z člověka přece nemusí stát debil“. Takže moje (nejen) srpnová výzva je jasná – na mateřský se ze mě přece nemusí stát debil.

Jedna společná výzva oslovila během srpna téměř každého z nás. Buď jsme ji pocítili na vlastní kůži, nebo jsme byli v roli pasivního pozorovatele. Ale alespoň informativně to neminulo snad nikoho. Před nedávnem se na sociálních sítích po nominaci od nějakého „dobrého“ kamaráda pilo pivo na ex a teď se políváme ledovou vodou. Ice bucket challenge je rozhodně výzva pro ty, kteří jsou k ní vyzváni. Nad důležitostí titulků, které v souvislosti s tím prezentují média, zůstává ale rozum stát: tak například je děsně důležité vědět, že syn Lucie Vondráčkové se rozbrečel při pohledu na svou mámu, jak se polívá ledovou vodou, že do toho šla i „krásná“ Marta Jandová, že ledová výzva už má svou první oběť. Jaký je smysl a co znamená zkratka nemoci, jejíž výzkum má být díky ledové výzvě podpořen, už si musíme složitě dohledat sami. A jestli opravdu všichni, kteří na sebe překlopí kýbl ledové vody, skutečně finančně podpoří medicínský výzkum, to ať si pořeší každý zlitý sám v sobě. Ale jo, proč ne, minimálně mě baví videa lidí, které znám osobně a jinak ledovou výzvu příliš neřeším. O to víc ale čelím výzvě, jak se na mateřské nestát debilem. Existují ale minimálně tři věci, které jdou krutě proti mně.

První je zpívání. Zcela sebekriticky přiznávám, že to mi opravdu moc nejde. Ale bohužel mateřství zase nejde bez zpívání. Takže tak nějak doufám, že to tomu dítěti (zatím) nevadí. Po „Medvědi nevědí“ a „Komáři se ženili“ jsem rozšířila svůj repertoár o „Cukrářskou bossanovu“ od pana Nohavici. Bohužel pro mě, je tam ale jedna taková záludnost, která mě nejednou postavila do role ale totálního debila. V jedné sloce se tam totiž zpívá „…a je to paráda chodit po světě a mít, mít v ústech sladko – ko – ko – ko – ko – ko – ko – ko – ko – ko – ko – ko – ko – ko“. Výborný je to právě v momentě, kdy při opakování uvedeného citoslovce musím zastavit na křižovatce na červenou. Bohužel současně stojí i vedlejší pruh a já i soused řidič máme otevřená okýnka.

Druhá věc, a té opravdu nerozumím, je, že vzbuzuju ve zcela cizích lidech na ulici pocit, že ze mě toho debila prostě musí udělat oni. Třeba starší pán, který má potřebu velice nepříjemně procedit mez rty „To by snad chtělo mateřské mléko, maminko“, když se v dešti pod mostem snažím připravit co nejrychleji terénní mléko pro řvoucí dítě, které je schopné mi v tu chvíli vyšplhat až za krk. Nebo elegantní dáma v tmavých slunečních brýlích, která hbitě přiskočí ke kočáru, mně stačí věnovat pohled vraha a na dítě začne soucitně žvatlat „No to tě přece ta máma nemůže nechat takhle plakat, s tím musíme rychle něco udělat“. Nechápu, nerozumím.   

Třetí, a to rozhodně žádné mámě na mateřské nepřidá v souboji s antidebilní výzvou, je všudypřítomné „mykání“. Tomu se prostě nevyhnete a bohužel to občas přepere i mě (ale stále bojuju ze všech sil):

• prodavačka v obchodě s botičkami: „a už stojíme?“ (proboha, vidí, že minimálně já ano)
• zvědavá sousedka: „jéé, a my už máme zoubek?“ (tak ona jich snad má víc, než jeden, ne?)
• zdravotní sestřička při návštěvě ordinace: „no téééda, my jsme vyrostli“ (jediný, kdo tady přece ještě roste je jenom to dítě)
• já nesoucí dítě na rukou vycházejíc z domu, kde sousedka vytírá chodbu: „já se moc omlouvám, my Vám to tu teď pošlapeme“ (vždyť to dítě přece ještě nechodí a já to - nesouc na rukou 9 kg - fakt vím nejlíp)  
• pediatrička: „a kakáme každý den?“ (předpokládám, že moje vyměšovací intervaly jí tak úplně nezajímají, takže v němém úžasu, že i tato univerzitně vzdělaná žena myká, rozladěně reaguji pouze lehkým přikývnutím)
• můj muž hrající si v posteli s naší holčičkou zatímco já připravuji v kuchyni snídani: „zlato, my asi kadíme“ (no tak já jen doufám, že ne oba)

Výzvy jsou fajn, někdy je to legrace a někdy jde o život (v tomhle případě spíš o ten život). Takže moje výzva je jasná – na mateřský se ze mě přece nemusí stát debil.

(…mimochodem výzva je i to napsat zářijový článek ještě v září, takže téhle výzvě jdu asi čelit hned.)