Únor měsíc naděje

V loňském roce jsem naprosto propadla kouzlu knih Paula Coelho. Miluju své diáře a ten letošní je pro mne velkou inspirací právě proto, že myšlenky tohoto brazilského spisovatele ho celý provází. Každý měsíc je ve znamení jedné z 12ti emocí, nálad nebo lidských vlastností. A já se rozhodla, se pro každou z nich nadchnout, nechat se jí inspirovat a ovlivnit, minimálně na jeden měsíc. Únor už sice máme za sebou, ale ta naděje, že přijde zase další únor, ta je tu pořád. Únor byl totiž ve znamení „naděje“.

V posledním čase jsem z několika zdrojů slyšela, že přísloví jsou už dnes přežitá. Myslím, že především v našem zájmu je, abychom alespoň jedno přísloví nikdy nezatratili jako neplatné. „Spés moritur ultima“ – v bolesti se k němu jistě každý z nás nejednou uchýlil. Naděje (totiž opravdu) umírá poslední. To přece nemůže být přežitek – ani dnes.

Naděje je popisována jako očekávání věci budoucí, dobré, nesnadno dosažitelné, ale možné. Křesťany je naděje společně s vírou a láskou považována za jednu z nejvyšších ctností. Každý v něco věříme a každý někoho milujeme. A každý přece také v něco doufáme.

K naději se v jistých momentech určitě upíná mnoho z nás a je to snad bláhové, pošetilé, hloupé primitivní nebo snad zbytečné? Podle mě ne. Myslím, že je to známka jakési duševní vyspělosti a toho, že nejsme zapšklí pesimisté, ale bojovníci, kteří se rvou o důležitou věc, ve kterou věří. A nakonec vyhrají. Protože je to možné. Vždyť pořád je tu naděje, že ten opravný test napíšeme lépe, pořád je tu naděje, že příští závody budeme stát na bedně, pořád je tu naděje, že náš další los bude konečně ten výherní, pořád je tu přece ta naděje, že naděje umírá poslední.

Do událostí letošního února jsem vkládala obrovskou naději. Přišlo zklamání a bolest. Ale víte co? Taky přišla nová naděje. Přišla znovu v březnu a přinesla s sebou znovu ten pocit doufání. Nenechme tedy naději nikdy umřít, my ji potřebujeme. A to nejen v únoru…