Minulý týden ve čtvrtek ráno jsem zajásala u novinového stánku. Příjemný trafikant začal jako obvykle náš pravidelný rituál.
Dobré ráno
Dobré
Jednu mlaďounkou, že jo?
Ano, děkuju
Takže za 18
20, to je dobrý
Děkuju, hezký den
Vám taky, nashle
Cestou k autu jsem přivoněla k novinovému papíru a dětsky si poposkočila. Ááách, Vojta, dneska je v magazínu Vojta. Křižovala jsem ranní prázdné ulice ultramega rychlostí, vyběhla schody do práce po čtyřech, bleskově uvařila kávu a dychtivě začala číst.
Nejprve jsem si zálibně prohlížela titulní fotografii a mírně se zarazila až u titulku: Vojtěch Dyk – Chci zabít toho samotáře v sobě. Že to nevěstí nic dobrého mi ale hlavou prolétlo mnohem rychleji, než bych stihla registrovat tu přicházející duševní pohromu.
Téměř obřadně jsem otočila titulní stránku, v rychlosti přečetla pravidelný sloupek na první straně, přejela očima obsah tohoto vydání, abych byla připravená na vše co mě čeká v nejbližších 30ti minutách a labužnicky dootáčela listy až na stranu 6, kde v úvodu stálo: "Rozhovor jako sen" – ááách ano, to bude krásné ráno, vzdychla jsem už poněkolikáté.
Můj, v tu chvíli, dost připitomělý, puberťácký úsměv mi ale dlouho nevydržel – další titulek už byl totiž předvoj toho nejhoršího.
"Nikdy jsem podobný rozhovor nezažil. Zdálo se, že trochu blouzní, jako by se toho lekl."
V rámci zachování svého duševního zdraví jsem tento reportérův úvodník raději vzdáleně vnímala jen jako útržky pichlavých slov (hodně zbabělé). Kdo to napsal? Kdo tohle proboha napsal? Až tyto okolnosti mě donutily zabývat se i někým jiným, kdo v tomto rozhovoru hraje také nějakou roli – samozřejmě tu hodně vedlejší.
Statečně jsem ale pokračovala. Až do konce. Během čtení mi křečovitě tuhnul úsměv, po přečtení jsem ztuhlá celá. Panebože, co to bylo?
TAKŽE milý pane redaktore, teď si to s vámi ale zatraceně vyřídím.
Nemáte přece žádné právo a troufám si říct, že je z toho vyjmuto i právo novináře, představit Vojtu tak, jak nám byl – a to zcela bez upozornění - naservírován ve Vašem rozhovoru. Já myslím, že takhle teda ne, pane redaktore!
My přece nechceme vědět, že trpí téměř maniodepresí, že se skoro hroutí, když sleze z pódia, že téměř nedokáže odpovědět smysluplnou celou větou, aniž by několikrát nezapochyboval o tom, jestli to, co říká, je správně nebo ne. Dost na tom, že jsme si všechny musely zvyknout na TU Táňu.
Ale abyste mě dobře pochopil – tady vlastně vůbec nejde o to, jaký ten Vojta vlastně je. Ale proč jste mu proboha dával tak nablblý otázky. Co jste tím vlastně sledoval? Co jste to zvolil za téma rozhovoru. Vždyť vy jste ho do těch nemožných odpovědí úplně nutil. A on tak strašně nechtěl, ale vy pořád Vojtěchu „jak“ a Vojtěchu „co“. To jste si proboha nejdřív nemohl zjistit, že v den vašeho rozhovoru je úplněk a že by Vojta nemusel být třeba úplně nejlíp naladěn.
My přece toužíme po tom Vojtovi, který nám zpívá píseň ve Španělštině, aniž bychom tušily o čem vlastně zpívá – a je to vůbec nutné? – my totiž víme, že to zpívá jen a jen pro nás. Servírujte nám toho Vojtu, který ve Státní opeře provází Martina na jeho cestě jako zhmotněné přání Kudykam. My chceme číst o tom Vojtovi, který se nastydnul ve výběhu v trojské zoo a my jsme pak všechny toužily být v roli jeho ošetřovatelky. My ho chceme jako roztančeného, ztřeštěného a bláznivého nightworka, do půl těla nahého Bláznivého Petříčka (no ale tady ta Táňa zase vedle něj), nesmělého při svádění žen v pokušení a váženého propagujíc projekt o čtení knih. Toho Vojtu co minulou neděli v Soukromých pastech tak rozpačitě přešlapoval u domovních dveří, když ho ta blondýna (mimochodem, na tuhle bychom si teda nezvykly nikdy) nečekaně políbila. Pochopte přece to spojení fyzické a duševní krásy, poetické duše, romantického, zjihlého pohledu, rošťáckého výrazu, osobitého a nepřehlédnutelného outfitu a jistě inteligence té nejvyšší úrovně, to je to jediné co nás v tomto případě zajímá, NIC jiného.
Komplikované muže přece máme doma. A na stránkách časopisů a na televizních obrazovkách stojíme jen o ty zidealizované do té nejdokonalejší podoby. Ať už je to neurvalý Bruce Willis v obyčejném bílém nátělníku likvidujíc zcela sám nejnebezpečnější teroristy světa nebo třeba uhrančivý Javier Bardem, který neváhá políbit svého dospělého syna mezi tím, co se Julia Roberts učí jíst, meditovat, milovat.
Příště prosím zkuste zase nějakou podobnou reportáž jako byla ta z vašeho (troufám si říct) nejodvážnějšího kousku - účasti na euforickém davovém šílenství zvaném Zumba. Tyhle Vaše novinářské počiny totiž dělají jednoho z těch zidealizovaných z vás. Díky za váš nadhled a novinářský um, těším se na čtvrtek a na některou z Vašich reportáží.
