Tento týden jsem zažila hned dvě velká zklamání sama sebou. V obou případech šlo o jazyk český. Samolibě musím přiznat, že v této disciplíně bych na sebe klidně vsadila cokoli, o co bych při prohrané sázce nechtěla přijít. Proto to „sebezklamání“. Vždy si dávám velmi záležet v projevu mluveném i psaném a i v naprosto jasných gramatických situacích v duchu sypu z rukávu poučky ze základní školy – pro sychr, však víme. Ani v jednom z těchto dvou případů ale nešlo o gramatiku, nýbrž o význam slov.
První slovní spojení, které bylo pro mě dosud velkou neznámou je „renesanční člověk“. Druhým slovem, jehož neznalost (respektive neznalost jeho významu) mě samu před sebou tak zostudila je „pábitel“.
Renesanční člověk totiž přišel v pondělí k nám do kanceláře a s patřičnou renesancí říkal – víte, já jsem takový renesanční člověk. Těžko mu můžete zdatně sekundovat, když vlastně tak úplně nevíte, co ten termín přesně vystihuje a popisuje a jakéhože člověka to vlastně charakterizuje. Asi o dva dny později přišel k nám do kanceláře kolega renesančního člověka a mluvil o něm úplně stejně. Také ho tak označoval a tato charakterová vlastnost ho podle jeho řeči měla vynášet přímo do nebes. Znovu jsem se zastyděla sama před sebou i před kolegou renesančního člověka a začala se zajímat. Moje kolegyně (zřejmě duševně bohatší) mi stručně vysvětlila to, co jsem si později už jen potvrdila a rozšířila v internetové wikipedii. Tak tedy pro Vás, kteří jste na tom byli stejně jako já (zoufalé doufání, že se ještě někdo další najde…) malé vysvětlení. A pro Vás, které jsem snad nyní svou nevědomostí zklamala já, mám jen drobnost pro uklidnění – nebojte, já sebe sama taky. A jak.
„Renesanční člověk je vžité označení pro osobnost, která je všestranně nadaná, zabývá se mnoha obory lidského vědění a umu, mluví mnoha jazyky a mívá široký rozhled po stránce nejen filozofické, ale také politické a společensko-kulturní. Renesanční člověk též dbá o své tělo.“ Jako příklad wikipedia uvádí Leonarda Da Vinci jako osobnost, která se zajímá o mnoho vědních oborů, má mnoho znalostí, je expertem např. na umění, matematiku, inženýrství a mnoho dalšího.
Co je ale na vysvětlení internetové encyklopedie možná nejvíce zajímavé je následující: „Termín je nejčastěji používán ve spojení se situací, když si někdo naříká na skutečnost, že na světě nejsou žádní renesanční lidé.“ To bude asi zřejmě velmi aktuální naříkání.
A já si tak (na)říkám, že to by mělo být vlastně snem každého z nás, stát se renesančním člověkem a ten pocit, že to o sobě můžeme říci my sami a že o nás tak mohou mluvit i naši kolegové, rodina, přátelé, to je…, to je…, to je přece božsky renesanční nebo renesančně božské…?
Další význam slova, které mi dosud zůstalo utajeno, a které minulo mou slovní (ne)zásobu je „pábitel“. Ten se mi dostal do povědomí v souvislosti s rozhovorem s Ondřejem Sokolem v jednom trendy dámském časopise (mimochodem srdce zaplesá při pohledu na něj a ještě víc při jeho počinech improvizačních, hereckých, režisérských, tatínkovských…). Slovo pábitel použila redaktorka hned v úvodníku. Naštěstí pro mě, bylo ale toto, ne příliš lichotivé, označení vysvětleno hned v další větě. A vakuum, které obestíralo slovo pábitel v mém mozku, bylo náhle pryč. Po výčtu všech těch úžasných vlastností, kterými Ondřej disponuje, tam bylo dále doslovně napsáno: „Kolegové z branže ale tvrdí, že je pábitel. Čili ten, kdo tak trochu kecá. A slíbí úplně všechno.“ Do té doby jsem slovo pábitel slyšela vždy jen z úst rozhlasových moderátorů, když uváděli písničku Karla Gotta - Pábitelé. Nikdy jsem nevěděla co to vlastně je. A tady už si ale troufám alibisticky říct, že v tom asi nebudu úplně sama.
Vlastnosti renesančního člověka se asi odhadnout a odvodit dají. Možná, při troše dedukce. Ale ten pábitel? Navíc nikde v té písničce se toto slovo už později neobjevuje a mistr nemá potřebu ho svým posluchačům nějak jednoduše vysvětlit. No řekněte sami, je toto dost na pochopení významu neznámého slova?
Pojď, půjdem na zem hledat démanty,
z těch vzácně obyčejných vět.
Pojď, půjdem jen tak lidem číst z úsměvů,
pojď se dívat, jak milují svět.
...
No? A kde je ten zatracenej pábitel?
A já teď zcela přirozeně přemýšlím, ke kterému z těchto označení bych se já mohla (nebo chtěla) hlásit, když už tedy vím, co vlastně znamenají. Zatím to spíš vypadá, že k renesančnímu člověku bych se chtěla hlásit já, ale o to víc se pábitel hlásí ke mně. I když moment, jak to tam bylo s tou péčí o tělo? Mohla by snad pouhá touha po hezkém a neodpudivém vzhledu ze mě udělat renesančního člověka? Asi ne… Pak na mě tedy v tomto soukromém souboji vlastností zbývá už jen ten pábitel. Čili taky tak trochu kecám a slíbím úplně všechno.
Sbohem renesanční člověče. Ach jo, to jsem dopadla…
