...o tom, jak si (ne)vybíráme muže svého života podle svého otce

Pokud by stále mělo platit nepsané pravidlo, že si ženy obvykle vybírají muže svého života podle vzoru svého otce, musela bych tuto teorii nepatrně poupravit. Se vší úctou ke svému otci - muž mého života je identický klon mého milovaného dědečka. A zřejmě mi byl podvědomě určen za toho pravého na základě umění komunikace s jinými lidmi a "dovednostmi" v cizích jazycích (a já jim oběma tuto vlastnost zcela nepokrytě závidím).

Naposledy to muž mého života předvedl, se stylem sobě vlastním, na loňské letní dovolené, kde se naším společným prázdninovým známým stal manželský pár z Liverpoolu. Sešli jsme se téměř pravidelně každou noc, nebo spíše k ránu, po našich individuálních nočních tazích. Vždy na společné terase před dveřmi našich pokojů.

A protože posilněn alkoholem dokáže v jakékoli cizí řeči hovořit každý z nás, byla to pro nás vždy velká zábava a příjemné dokončení prázdninově protančených a propitých nocí.
Velký problém ale nastal, když jsme se měli potkat v momentě, kdy večer teprve začínal a alkohol byl zatím pouze v lahvi a ne v našich hlavách. To pak komunikace značně vázla. V podobných momentech mám ale krytá záda na sto procent ze všech stran. Z každé podobné, více či méně, "trapné" situace dokáže muž mého života bez jediného mrknutí oka skvěle vybruslit (a to i za mě).
Takže při jednom takovém společném předvečírkovém setkání, kdy jsme se všichni kroutili na svých židlích a každý z nás přemýšlel, co by řekl svou lámanou angličtinou, zatímco nám hlavami letěla anglická slovíčka z lesson number one, která se skládala do smysluplné věty o hodně pomaleji, než bylo v danou  chvíli zapotřebí, vstoupil do hry můj muž se třemi panáky pravé moravské slivovice. Jednu vrchovatou skleničku nabídl Angličanovi, druhou jeho sympatické ženě a přátelsky si s nimi chtěl připít. Angličanovo žena se moc netvářila, že ona prý raději víno a moravskou medicínu s díky odmítla. Po vypití tedy jedna sklenička zůstala plná. Tak tedy do druhé nohy. Zdálo se ale, že fanouškovi anglické fotbalové ligy se už do druhého panáka slivovice moc nechce. Můj muž byl ale jako hostitel velmi neodbytný a jal se mezinárodním jazykem (popsala bych to jako řeč těla podpořenou změtí záhadných slov, která velmi vzdáleně mohla připomínat nějakou cizí řeč) přiblížit výhodu požití i druhé skleničky.

Významně ji tedy vyzdvihnul, naznačil její rychlé vypití, pantomimicky mu tělem projela elektrická vlna od ruky, která dala impuls hlavě, přes trup, pánev, až k pravé noze. To samé zopakoval na levou stranu svého těla a současně s tím, angličtinou sobě vlastní, zcela vážně a srozumitelně pronesl "Dys is uan noha end dys is tů noha". V tu chvíli bylo jasné úplně všechno, trapné ticho náhle prolomil náš hurónský smích a přemýšlení nad anglickými slovíčky byl v tu chvíli zbytečný luxus.

Zábava se příjemně rozproudila, my jsme ten večer už zůstali všichni společně na terase před dveřmi našich pokojů a ještě několikrát si hromadně řekli "Dys is uan noha end dys is tů noha".