...o tom, jak jsem si myslela, že zachraňuji rodinný rozpočet

Svá vysokoškolská studia jsem si opravdu vysokoškolsky užívala a poctivě se řídila heslem moudrých dospělých - "Holka, v životě se ještě napracuješ". Přesto mě jednou přepadla neukojitelná touha přispět skutečnou prací do rodinného rozpočtu, nebo ho alepsoň nezatížit svými osobními výdaji. Studentské agentury na brigády tenkrát byly plné relativně dobrých prací od pondělí do středy. Ve čtvrtek odpoledne už na Vás ale žádná dobrá brigáda nečekala. Prostě jste byli rádi za to, co (z)bylo.

Takže místní drůbežářské závody na druhém konci města se měly stát mým pracovištěm na nadcházející víkend. Při telefonním hovoru jsem se doma pyšně pochlubila s mým víkendovým plánem a čekala velkou pochvalu. Na druhém konci drátu ale jen zděšeně šeptal hlas z domova, že tohle přece nemusím. Ujistila jsem telefonní sluchátko i maminku, že mou prací má být "jen" balení několika kousků zeleniny a jednoho kousku kuřecího masa do balíčků na polévku, jaké se prodávají v supermarketech.

Jaké bylo ale mé převapení, když si mě ráno na vrátnici (spíš byla ještě noc) vyzvedl bodrý chlapík s knírem v řeznické uniformě a s pracovním nadšením mě vítal slovy - "Tak ty jdeš k nám na porážku". Já-á, na porážku, ne to ne, to musí být omyl!!! Já mám přece jen připravovat balíčky na polévku, snažila jsem se koktavě vysvětlit. Řezník byl nekompromisní a zřejmě i nahluchlý a za ruku mě táhl dovnitř.

Vyfasovala jsem obleček, ve kterém jsem byla od hlavy k patě zabalená v různých druzích igelitu pestré barevné škály od průhledné po bílou. Přesně za čtyři hodiny jsem pochopila výhodu igelitového materiálu. Řezník mě usadil k pojízdnému pásu na otočnou židli a se zlomyslným úšklebkem pana Burnse, majitele továrny, kde pracuje Homer Simpson, mi vysvětlil, že mám být ráda, protože mám nejlepší místo na lince - u práce sedím. Skutečně. Když jsem narychlo přejela očima celou drůbeží halu, všichni stáli.

V tom začala přijíždět kuřata zavěšená na háčcích dolů tou stranou, kde dříve měla hlavičky. Mojí prací bylo oddělovat cosi žlutozeleného od čehosi hnědého (byl to žlučník od jater, sama bych to ale nepoznala). Játra se kupila tak strašně rychle, že nebylo v mých silách stihnout každé játro zbavit svého zásobníku žluči. Takže v nestřežený moment, kdy se nikdo nedíval, jsem poslala velkou hromadu jater po pásu dál - žlučník, nežlučník. Po hodině mě tak bolela záda, že mi stříkaly slzy z očí, jak v kresleném komiksu (to byla ta výhoda, že u práce sedím).

Po hlasitém továrním alarmu, který oznamoval přestávku na oběd, jsme se všichni tupě seřadili u sprchovacího zařízení, kde naše igelitové oblečky ostříkaly desítky trysek, aby se náš ochranný oděv z rudě červené opět vrátil do své původní bílo-průhledné barvy.

K obědu jsem nesnědla vůbec nic. A jestli jsem vydržela? Nevydržela. V agentuře mi nevyplatili peníze a játra od té doby nejím. Ale vím a věděla jsem to už tenkrát, že se v životě budu moc snažit... 
A pokaždé, když jím něco z kuřete přemýšlím, jestli to také náhodou neprošlo rukama nějakému studentovi, jako jsem byla tenkrát já a dávám si zatraceně pozor, aby mi to sousto nezhořklo v ústech.