Nedefinovatelná intenzivní blízkost

Probudil se brzy ráno. Políbil jí na čelo a věděl, že tohle jediné má teď smysl. Přál si být pánem času a dokázat z jednoho momentu udělat celou věčnost. Skromné přání, pomyslel si, vždyť nechci zase tak moc. V tu chvíli se usmála ze spaní. Vyvolalo to v něm obrovskou něhu a pocit, že jí musí dát všechnu lásku světa. Kéž by to věděla. Přál si zhmotnit její sen. Nebál se toho. Věděl, že je v něm on.

Prochází se spolu po Place du Tertre na Montmartre a i když je vrchol sezóny a oni se musí prodírat mezi turisty, jsou tam sami. Jen oni dva a místní malíři.

Ona se nechá namalovat. Její něžné rysy tváře ožívají pod rozvážnými tahy štětce šarmantního malíře. Dává si opravdu záležet a i jemu je velmi sympatický. Prohodí s nimi pár slov a nechá si zaplatit jen polovinu obvyklé ceny. Jemu předá obraz a jí políbí ruku. Odchází s obrazem, který pro něj dodnes tolik znamená.

Rozpustilý černovlasý Francouz, jehož úkolem je vítat hosty kavárny, je přímo teatrálně zve a před obličeji jim mává jídelním lístkem. Vybrat si tady na tom místě kavárnu není problém, každá z nich je ta správná. Posadí se k malému stolečku na úzkém chodníku před restaurací, u kterého jsou jen dvě židle. On si dá ten nejlahodnější francouzský koňak, ona silně aromatickou kávu. Hladí ji po hřbetu ruky, kterou má volně položenou na stole. Ten je tak malý, že se na něj sotva vejde šálek s kávou a koňaková sklenička. Sundá si černé sluneční brýle a slastně usrkne kávu. On jí dá přičichnout ke skleničce s koňakem. Koňak dýchá Francií a jim je tady strašně moc dobře. Je jim dobře spolu.

Byl to ten nejkrásnější dárek, jaký si mohla k narozeninám přát. Vlastně si ho ani nepřála. Netušila, že vůbec může. Ale ano, utajený víkend v Paříži je opravdu tak romantický.

Na chvíli si uvědomili ten milý shon kolem sebe. Lidé pokřikují, baví se, smějí a nechají se velmi lacino zlákat na posezení do restaurací. Nikdo nelituje. Tady se zastavil čas v tom nejlepším smyslu slova. Odchází. Sympatický číšník je uctivě vyprovází, přeje jim hezký den a nabídne ať určitě ještě někdy přijdou. Přijdou určitě.

Jdou pomalu malým náměstím a mhouří oči proti zapadajícímu slunci. Vystoupají po schodech do chrámu a sednou si do dřevěných lavic. Kostel je zaplněn lidmi z celého světa. Nikdo si nenechá ujít zpěv jeptišek, jejichž hlasy se nesou dokonalou akustikou chrámových zdí.

Zašeptá „Vezmi si mě“. Ona se zlehka usměje a pevně mu sevře ruku. A oba ví, že nic nemá větší smysl…