Na to je ještě dost času za několik (desítek) let

V sobotu večer jsme šli do baru na malinové mojito. Náš večírek ve dvou byl ale náhle přerušen (na můj vkus velmi brzy po jeho začátku) zazvoněním telefonu. Ne mého.

Že prý je na jednom místě - v lese – na kopci – jakýsi open air mini festival k ukončení léta. Taková místní akce, nic velkého. Ale protože Honza je stoprocentní podporovatel veškeré místní kultury a my se musíme účastnit všeho, co je „naše varské“ – tak proběhlo obligátní „to musíme podpořit“.

Už jsi dojedla?
Néé-é?
No tak si ale pospěš, zlato prosím tě!!  (zlato a prosím tě tam nejspíš už ani nebylo)

Mezi touto smrští téměř holých vět už žhavil telefon dalším kamarádům a známým s tou atraktivní zprávou o místní kulturní akci - v lese - a nutnosti hromadné účasti. To především.

Vysrkla jsem poslední malinu, zhltla poslední kus masa téměř bez žvýkání, zatímco už bylo zaplaceno a Honza nervózně stepoval před dveřmi baru a zběsile mával na projíždějící taxíky.
Ano, jeli jsme - do lesa - taxíkem. A ano, byli jsme jediní.
Taxikář nás ale nemilosrdně vyhodil pod kopcem, že na lesní asfaltku je zákaz vjezdu a on že to nebude v žádném případě pokoušet.

Při fňukání a funění do kopce (3 dny před touto túrou jsem dělala 200 dřepů a víte přeci, který den je kritický), kdy jsem byla asi tak 20 kroků pozadu za Honzou, mě ale přeci jen těšila jediná věc. Původní představa o kombinaci mých fungl nových fialových lodiček z kolekce 5th avenue od Cindy Crawford a semišového psaníčka naprosto stejného fialového odstínu, které jsem získala zcela náhodou při výprodejích loni na jaře, zůstala naštěstí doma i s nimi. I když vědomí, že se nahoře - v lese - zjevím ve zlatých minišatech, mi taky do kroku příliš energie nepřidávalo. Dopnula jsem si tedy svůj trendy trenchcoat až ke krku (mimochodem ten název „kolombo“ pro můj milovaný béžový kabátek, který se nedávno nesl velmi hlasitě naší předsíní, vypouštím z hlavy bez povšimnutí), rozpustila společenský drdol, prohrábla lokny, strčila ruce do kapes a statečně funěla dál do kopce.

Vystoupali jsme až na vrchol, teď už v poměrně velké skupině, jejíž členové se různě zjevovali po lesní cestě, mohutně se vítali, zdravili a společně se těšili.
Já byla na jejím konci a netěšila jsem se.
Nahoře se všichni rozhlídli a vyrazili se pozdravit s těmi, které je přece tak nutné podpořit.

S prostředím jsem se sžívala velmi pomalu. Malinová chuť v ústech, kterou jsem si tak hýčkala jako jediného spojence se ale ztrácela velmi rychle. Nad našimi hlavami se vznášel nepropustný oblak marihuanového kouře a při bližším prohlídnutí přítomných tváří jsem s hrůzou zjišťovala, že jich spoustu znám z dob, když k nám jejich majitelé ještě chodili tancovat do streetových kurzů.
Všichni byli (dle mého "nezaujatého" pozorování) dětského věku a bylo mi uštědřeno i pár nechápavých pohledů. Zřejmě jsem působila jako dozor.

Během večera Honza několikrát nadšeně přiběhl se zcela zásadní informací - že je to tu bezva. Jo jasný bezva, odpovídala jsem, aniž by kdokoli stál o mou odpověď.  

Marihuanový oblak úspěšně houstnul a všechny ty osůbky dětského věku pobíhaly z místa na místo. V jedné ruce půllitr piva a v druhé zapálenou cigaretu. Tiše jsem pozorovala ten cvrkot, myslela na jejich mámy a ustupovala do stínu stromů.

Koncert začal. Holčičky se seběhly co nejblíže k pódiu a za mohutného jekotu začalo nefalšované pogo. Děti zběsile těkaly v jednom velkém shluku jako mikroorganismy na podložním sklíčku při pozorování v mikroskopu. Různě do sebe strkaly, předkopávaly střídavě pravou a levou nohu, polívaly se pivem a pálily se zapálenými cigaretami.

Přistihla jsem se, že skoro vůbec nevnímám koncert a že jsem doslova uhranutá tím pohledem, který se mi nabízel před pódiem.

Nedávno jsem šla totiž s mojí kamarádkou na koncert Monkey business – my totiž taky podporujeme. Tak tady jsem správně, říkala jsem si. Miluju tu hudbu, energickou show a hlavně zapadám do většinového věkového průměru. Ale… Matěj a Tonya se opravdu snažili alespoň trochu rozvlnit karlovarský dav. To trvalo velkou část koncertu. Když se jakžtakž zadařilo, nějaký aktivista rozsvítil víc světel, než bylo v tu chvíli zapotřebí – v momentě ustal veškerý pohyb a zděšené oči všech koncertuchtivých se ještě více rozšířily ze strachu, že je snad někdo uvidí, jak se oddávají rytmu funky. Bát se nemuseli. Pozornost a divné pohledy totiž ulpěly na nás dvou, které jsme se nadšeně rytmicky svíjely, vnímaly každý tón a spokojeně si užívaly koncert bez ohledu na náhlé světlo. Chtělo se mi křičet, co je to s váma lidi se všema – tančete, tančete, tančete…

V davu jsme zahlédly jednoho kamaráda z mládí. Kolik nocí jsme spolu prostáli na baru v našem tenkrát domovském klubíku, kolik písní, nejen od Monkey Business jsme protančili a kolik společně vypili kořalek. Dnes, pevně omotaný, kolem své nové slečny, na nás jen zdálky velmi vlažně kývnul (ale oči, ty mu zářily radostí, určitě si na to všechno taky vzpomněl). A my se chtěly rozeběhnout, skočit na něj a křičet – Máro, uděláme si dneska večírek jako tenkrát, chceš? Ale on by s největší pravděpodobností nechtěl. Nebo nemohl, nevím.  

Ale myslím, že my příště ještě asi půjdeme na nějaký open air festival - do lesa - a vrhneme se do víru teenagerského poga. Na přešlapování na místě ze strany na stranu je ještě dost času až za několik (desítek) let.