Při listování posledním číslem časopisu Elle (lépe řečeno, vlastně každým číslem) se mi opět velmi živě vybavily chvíle, kdy jsme s maminkou jezdily (jen my dvě - na holčičí dovolené) do její milované Itálie a hned za hranicemi si na první pumpě koupily italské vydání časopisu Elle.
Já byla malá holka a u nás vedly trafikám Květy a Vlasta. Na hotelovém pokoji nebo spíš v nějakém apartmánu jsme si pak společně prohlížely stránku po stránce a opatrně odlepovaly přelepené okraje, pod kterými se skrýval vzorek reklamovaného parfému. Přejížděly jsme zápěstími sem a tam a slastně přivoňovaly k něčemu co bylo tak nedostupné. Celý pobyt jsem časopis opatrně přenášela z pokoje na pláž a zpět jako poklad a měla jsem něco, co pro mě mělo obrovský význam. Dnes si bez problémů kupujeme parfémy, jaké chceme a po kterých toužíme a časopis Elle si můžeme předplatit a dostávat ho každý měsíc do schránky. Ale vzpomínky na voňavá zápěstí voní stejně nejlépe a pokaždé když listuji voňavým Elle - na to myslím. Je hezké si připomínat něco zdánlivě banálního a nedůležitého. Určitě máte každý z Vás nějakou takovou vzpomínku. Zkuste si na ní tohle jaro vzpomenout.
Včera ráno jsem nezvykle hbitě vyběhla z domu. Venku byl čistý svěží vzduch a já se i celkem těšila do práce (mám vlastní kancelář, která je přesně podle mých představ a těší mě do ní chodit). Přesto jsem se ještě na chvíli zdržela a zastavila hned ve dveřích našeho domu. Na tváři se mi rozlil dětský úsměv a tělem projela vlna dětské blaženosti. Na chodníku byl nápis. Nápis bílou křídou. Osvald + Lucie. Něha mi projela celým tělem. Bylo to tak roztomilé a nic podobného jsem už tak dlouho neviděla. Přála jsem si být Lucií nebo alespoň Osvaldem. Takže, jestli máte ve své blízkosti dítě, které by mohlo pomalovat chodník před Vaším domem, dejte mu křídy. Já pro ně běžím hned dnes odpoledne a se svojí nejbáječnější neteřinkou strávím odpoledne na chodníku. Vždyť, kdy jste to viděli naposledy vy? A nemáte-li v blízkosti žádné dítě, udělejte to vy sami. Na to není nikdy pozdě.
A jestli slaví ve Vaší nejbližší blízkosti někdo velmi významný narozeniny nebo třeba jen radost ze života, buďte na té oslavě s ním. Ono to někdy stačí. Měla jsem zahájit oslavu jednoho z nejdůležitějších mužů mého života a tentokrát jsem to dokázala. Hrdlo se mi dojetím sice svíralo (jako vždy) a slzy zaplavily oči hned při první větě, ale tentokrát jsem to svedla říct. Dokázala jsem nahlas vyslovit, že vedle Malého Prince, Dana Bárty a Bruce Willise je on můj největší hrdina. Můj dědeček. Zkuste to udělat taky. Potěšíte svého hrdinu i sebe. A věřte, že hodně.
A jestliže chcete někomu vyjádřit svoji podporu, udělejte to. Ale udělejte to tak, jak to cítíte v tu chvíli. A neptejte se někoho, kdo třeba sedí vedle Vás, jestli je to takhle správně. Protože pak už to správně není. A každý z nás chce přece dělat věci správně.
A pokud Vás někdo nechává na holičkách a bez mrknutí oka odchází za svým vysněným zájmem, vy to nevzdávejte. Možná to bude velmi náročné a možná v mnoha soubojích neobstojíte, ale budete vědět, že vy jste ten, kdo vyhrál.
A pokud někoho ve Vaší blízkosti zradilo zdraví a na první pohled by to nemuselo vypadat nejlépe, modlete se. Jakkoli a k čemukoli. Klidně svým vlastním způsobem. Ale hlavně věřte a ani na moment nezapochybujte, že by se mohlo stát něco špatně.
A pokud si chcete dát šampus a meloun se šunkou, dejte si to, protože je to správně.
A pokud jste dospěli k tomu, že už máte věk nebo rozum nebo nápad na to si nechat na své tělo vytetovat něco, co má pro Vás opravdu význam, udělejte to a taky to bude správně. Budete nadšení, uvidíte.
A pokud Vás někdo velmi blízký natolik ohromil, že váš obdiv k němu narostl zase o něco víc, řekněte to všem. Že máte toho nejlepšího přítele - i když je to kamarádka.
Je toho hodně, co musíme ještě stihnout, takže krásný zbytek jara Vám všem…
