Putin říká že uprchlickou krizi předvídal

Na tiskové konferenci ve Vladivostoku minulý čtvrtek se nechal slyšet Vladimír Putin, bud´ d´ábel sám, nebo alespoň, podle Pentagonu, představitel „existenční hrozby Americe“ v naší době. Že prý nynější uprchlická krize je tím 

před čímž Rusko varovalo a on sám varuje už léta, totiž zcela přirozeným následkem závadné mezinárodní politiky západních partnerů, zejména vůči islámským zemím Severní Afriky, Blízkého a Středního východu.

Podle ruského prezidenta, politická strategie založená na představách o jakémsi demokratickém standartu aplikovatelným pro celý svět je pomyslná.  Nebere vůbec v úvahu historické, náboženské, národní a kulturní tradice těchto světových regionů. Důsledkem je úpadek státnosti a civilizační úrovně v zemích kde se podle této šablony rozvracejí zvnějška stávající formy vlády. Jediným způsobem jakým řešit uprchlický nával do Evropy, je pomoci lidem vyřešit své problémy doma, a to zejména vytvořením jednotné fronty proti džihádistickým skupenstvím jako je Islámský Stát a vymýtit je v kořenech.  Zajimavé.

Zajímavé na tom co Putin říká, je že toto je více méně výchozí bod řešení opačného, než je vítání uprchlíků s otevřenou náručí, jež provozují v současné době Německo a Evropská Unie. Je to řešení, pro které se vyslovila již řada politiků, a za nímž by v mnoha státech Unie stála většina voličú. A jestliže to ještě není všude většina, pak je všude rapidně rostoucí počet lidí v neklidu nad situací jež se vymkla z rukou vládních orgánů. I zde v předvolební Kanadě se ministerský předseda Harper vyslovil, že uprchlickou krizi do Evropy (a potenciálně i do Kanady) nelze vyřešit jinak než rozhodnou porážkou Islámského státu.  Je ironické, že Harper dospěl ke stejnému názoru jako Putin, jehož odstranění z Kremlu, vyhlásil v červnu jako podmínku pro přijetí Ruska zpátky do skupiny G8.  Čili v překladu: neočekávejte, že Západ se s Ruskem spojí a Islámský Stát rychle vojensky potřou, což je prvním nutným předpokladem restabilizace jak Syrie tak Libye, čili shromažd´ovacích území odkud se do Evropy valí migrační vlny.

Důvodů je několik. V makro náhledu na americkou zahraniční politiku po pádu Sovětů, skutečná, realistická strategie vůči Rusku, založená na styčných zájmových bodech není vcelku k nalezení. V období krize přechodu od komunistického aparátu Amerika rychle promrhala velká politická aktíva, jež měla v Moskvě k dispozici. Nesmyslná intervence NATO proti Srbsku, tradičnímu spojenci Ruska na Balkáně, rozšiřování NATO do bývalé sféry Sovětů ve východní Evropě, a agresivní chování NGO „nadací“ v samotném Rusku přineslo v přirozeném následku politický úpadek západně smýšlejících Ruských liberálů, kteří v Jelcinově době převažovali. Nepřátelský americký postoj do značné míry definuje Putinovu strategii, která na rozdíl od Borise Jelcina, se Americe staví budováním nových (prozatím nevojenských) aliancí, jež odmítají americkou politickou, a fiskální hegemonii.   

V současné době Amerika hraje na politických promenádách Obamovo anti-imperialistické, anti-intervenční divadýlko, jehož původním úmyslem bylo přesvědčit svět, že Amerika už není jak bývala, tedy velmoc s velkým sebezájmem, nýbrž jak Moskva dříve, přítelem všech utlačených.  Po krachu Arabského jara, nikdo v administraci Obamy nemá další nápady a na zhoubnou King Learovu politiku v zemích Blízkého východu, ze které se vymanil pouze Egypt, náplasti nejsou. Americké bombardování Islámského státu není prakticky k ničemu. Je to prostě rozbíjení civilizační infrastruktury Syrie a Iráku ve vyčkávání na další vývoj situace.

Sama existence Islámského státu je přímým dúsledkem nejprve protiruské, tzv. „Kaspické strategie“ Dick Cheneyho, jež vedla v roce 2003 k invazi Iráku Saddam Husseina, a potom po rozvratu mocenské struktury nastolené Baatisty v zemi, stažením Americké armády v momentě kdy tradičně utlačovaná šiijská menšina se dostala v Bagdádu k otěžím moci, bez jakýchkoliv záruk, že bude respektovat občanská práva svých bývalých utlačovatelů.

Washington, nebo alespoň těch několik ženských hlav kolem Obamy (konkrétně Samatha Power, Susan Rice, a Anne Patterson jež vykonává funkci Assistant Secretary for Middle East) žijí v bláhovýh představách, že se podaří zničit ISIS i Asáda, ozbrojením a výcvikem domácího syrského odboje.  Za rok úporných snah, Američtí rekrut´áci skutečně našli šedesát mužú, kteří odpovídali popisu syrského anti-Asádského brance neposedlého džíhádem. Po několikaměsíčním intenzivním výcviku, celá rota byla nasazena do terénu, kde, avšak běda, byli všichni ihned zajati nějakou bojůvkou al-Nusra. V Iráku, navrácení Mosulu a vyčištění provincie Anbar se odsunují způsobem připomínajícím Svědky Jehovovy v plánování Apokalypsy. Nepříijdou-li znaky nebes do třicátého června, první jezdec se objeví dozajista šestnáctého února příštího roku. Takže, pro všechny záměry a účely, Islámský stát bujaře dovádí dál, a metastázuje se z Iráku a Syrie do Severní Afriky a od letoška bez odporu do Evropy.   

Tohle všechno se děje zatímco v jiné výkonné sekci Státního Departmentu vládne (opět) žena, potrefená fixní ideou přehrát si do příštích prezidentských voleb vítězství ve studené válce nad Brežněvovým Sovětským svazem. Mimochodem, Victoria ("Fuck the EU") Nuland, organizátorka loňského Kijevského puče, je manželkou Roberta Kagana, spoluzakladatele think tanku Project for New American Century, a architekta „výměny režimu v Iráku“, kterou navrhoval tři roky před 11. zářím 2001. Mezi signatáři principů Nového amerického století byl Dick Cheney (tak vida, odkud na to přišel !), budoucí americký vice-prezident, Donald Rumsfeld, minister obrany G.W.Bushe, a Paul Wolfowitz, Rumsfeldův zástupce a hlavní stratég v téže administraci. Jak je patrno, nevídaná koncentrace bohatství v Spojených státech je provázena politickým krvesmilstvem v zahraniční politice. Viktorku si vybrala do funkce assistentky pro Evropu a Eurasii Hillary Clintonová v době, kdy úsměvně třásla rukou Lavrovovi a podávala mu tlačítko na znovunastavení normálních vztahů mezi USA a Ruskem.   

Pro střízlivě uvažujícího člověka jiného východiska na migrační krizi než navrhují Putin a Harper, není a nebude. Nechat věci na Blízkém východě plavat a bud´ stavět kolem Evropy velkou čínskou zed´ nebo vítat tisíce IS teroristú mezi statisíci migranty s podobným, civilizačně podřadným náhledem na svět, nepřinesou absolutně nic dobrého.    

Je tedy třeba do věci zasáhnout vojensky, razantně, způsobem, který by nejen rozdrtil Islámský stát a jiné islamistické teroristické organizace, ale permanentně odradil naivní mládež od zájmu na podobných morálně zvrácených dobrodružstvích. Pro lidi, kteří nejsou v zajetí hloupé politiky sebeničení, jednak z politicky korektní devalvace vlastní identity a tradic, jednak mediálního diktátu Ameriky, který považuje svět jako svoje hřiště, kde si může dělat co chce a jak chce a odpovídat se za to opět jenom Američanům oblblým svým vlastním denodenním omýváním mozků, pro takové lidi by mělo být jasné, že angažovanost Ruska v řešení tohoto civilizačního konfliktu je věc naprosto přirozená a nutná. Takoví lidé samozřejmě nepotřebují být Putinovi patolízalové, a tajní obdivovatelé, nebo jeho špióni. Potřebují pouze rozumět o co tady běží, kde v tom stojí Evropa a kde Rusko.  Ani není třeba postulovat Metternicha a nějaký přepychový koncert s Putinem. Je myslím nabíledni, že tady Evropa potřebuje Rusko podobně jako Rusko potřebuje Evropu, protože jde o nějaké úplně základní civilizační kořeny z nichž kulturně čerpají obě strany společně. V parafrázi jednoho známějšího Moskalského veršotepce, „zde příroda nám velí stát a do Ruska okno prorubat“.  Proto bych Putinovu nabídku antiteroristické koalice vítal, přestože mi je jako rodilému Evropanovi dost hanba, že ta iniciativa nepřišla z té civilizovanější druhé strany.