Proč jsem pro zachování trestu smrti

Esej, který následuje jsem kdysi poslal jako „otrevřený dopis“ torontskému National Post. Jednalo se o odpověd´ Andrew Coynemu na jeho abolicionistický manifest, který nazval „Hlas proti: (trest smrti) oslabuje naší bezpečnost".

(Text je poněkud modifikován od původního dopisu)

Dovolte mi nejprve komentovat k titulku, který jste si  vybral pro váš krátký rozbor. Když jsem dorazil do Kanady, před nějakými třiceti lety, dozvěděl jsem se o mystické důvěře obyvatelstva v místní jízdní policii. Překvapilo mě to, poněvadž tam odkud jsem přišel policajti a četníci měli u lidí obecně špatný posudek. Kanadský mýtus o Mountících, kteří „vždycky ptáčka dopadnou“, naznačoval velmi kladné mínění k policejnímu cechu, jenž mi byl neznámý. Kanadská jízdní policie jako ruka státní moci, vystupuje nesmiřitelně proti porušovatelům zákona a pořádku, ale je též přísně disciplinovaným oddílem, jenž postupuje podle práva a bez potřeby výstavu své síly přehánět. „Dopadnout ptáčka“, pochopil jsem, vůbec neznamená rozstřílet ho na kusy a nebo dovádět na něm ve vazbě.  Lidé, kteří mi to takhle podávali, a vyjadřovali se s hrdostí na „své“ Mountíky, se přitom zpravidla v jednom dechu zlobili na vládu Liberálů, neschopnou jejich dobrou práci dokončit, a kde opravdu třeba, ptáčka pověsit. Měl jsem tedy, a dodnes mám, na rozdíl od Vás dojem, že pro nás obyčejné lidi v ulici, mít po ruce trest smrti, s sebou přináší hmatatelný pocit bezpečí. At´je toto těžké pochopit právníkovi s ohonem a náušnicí, a nebo psychiatrovi s trhavým koutkem úst, pro lidi bez představ o sobě jako Kristu odpouštějícím i nejtěžší hříchy, představa spravedlnosti je jednodušší, něco jako „pustíš-li to do kola, příjde ti to z kola“.  Nejstřízlivější komentář na naší kolektivní duši je fakt, že 78% Američanů podporovalo trest smrti pro Tima McVeighe, masového vraha v Oklahoma City.    

Na Vaši „důležitou" otázku zda-li chirurgické jehly použité k popravě McVeighe byly sterilizovány, odpovídám, ano asi byly.  Jestli se Vám to zdá opravdu absurdní, měl byste připustit, že sterilizace jehel je potřebná především k ochraně personálu, který je procedurou pověřen. Je divné, že jste na ně nemyslel také.  

Ale, já mám větší problém s postupem Vaší logiky. Jsem pro zachování hrdelního trestu za hrdelní zločiny, ale patřím k lidem, kteří zastávají jeho používání pouze v případech výjimečně odporného ničení lidského života nebo životů.  Toto přesvědčení nemá co dělat se způsobem popravování zločinců a zdá se mi, že Váš argument jenž by se rád viděl jako obrana lidskosti jemuž je trest smrti anatémou, jde opět zcestně.  Forma exekuce pana Mc Veighe byla správná. Civilizovaný stát má povinnost popravovat za činy jako byl jeho, ale také popravovat nejhummánejším způsobem, který má k dispozici.   

Tento princip byl a je dodržován od doby Evropského osvícenectví. Kateřina Veliká zakázala mučit Jemeljána Pugačeva, přestože šlo o výjimečně surového masového vraha a teroristu.  V rytířských kódech, jak západních tak orientálních, se válečníkovi odpírá „radost ze zabíjení“.  Byl to vždy akt nutnosti, a prováděl se bez hněvu nebo posměchu. Rytířské kódy též zakazovaly zabíjení slabomyslných, a z nich vzešla právní obrana neviny stran prokazatelné šilenosti obžalovaného.  Je zajímavé, že v jedné z prvních právních úspěchů této obrany v Anglii, šlo o pokus na životě panovníka.    

Názor G.B.Shawa, že trest smrti se morálně rovná vraždě, kterou sankcionuje, je logicky i mravně závadný. Prvně, již jsem se vyslovil, že zabití člověka neznamená automaticky snižovat cenu lidského života. Někdy je tomu právě naopak. Jurisprudence dnes zápasí s lékařskou eutanázií, jíž se jedinec ochraňuje před beznadějným utrpením, v němž již ztratil smysl žití. Doktora Kworkiana lze popsat různě, ale vrah to určitě není.  Druhá věc: všechny kultury světa znaly a rozuměly právu suveréna či státu zabíjet provinilce, ve snaze předejít ke spontánním odvetám a krevním mstám, které v sobě vždy nesou nebezpečí eskalace. Po stránce morální, nerozumím postoji v němž se srovnává akt vražedné agrese, s požadavkem odvety za něj, tedy mínění, že zločin a trest zločinu přiměřený, je jedno a totéž.  Akt agresora je akt zvůle motivovaný bud´ nenávistí nebo opovržením, a tento akt byl vždy chápán jako takový, všemi platnými morálními a právnímí systémy. Přikázání Starého Zákona „nezabiješ“ bylo vždy chápáno jako „nezabiješ ze zvůle“  a nikdy jako zákaz maxima trestu v obraně proti takovému chování.    První kniha Mojžíšova 9:6 praví. „kdo by koli vylil krev člověka, skrze člověka bude vylita krev jeho, nebo k obrazu svému učinil Bůh člověka“.      

Dnes jistě chápeme zločin vraždy poněkud nuancovaněji a podrobujeme jej justičnímu zkoumání z mnoha úhlů . Ale princip věci zůstává. Pokud budou lidé zabíjet jeden druhého, a prokurátor má předkládat obvinění z takových činů k justičnímu řízení, stát má nejenom suverénní právo ale i povinnost posoudit přečin v celé šíři. Jetliže se z takového souzení výjímá předem osdouzení extrémní, at´ už z estetických důvodů nebo ze strachu, že dojde v rozsudku k justiční chybě, pak není stát v těchto věcech spravedlivým, kompetentím arbitrem.

V jednom ze skutečně dojemného a lidsky soucitného pohledu, popisoval George Orwell popravu, které byl svědkem za své služby v Indii. Viděl v ní mladého třesoucího se Inda vyhýbat se loužím v cestě na popravistě. Jistě, idea zabíjet zdravé lidi, z jakéhokoliv důvodu přivádí moderního, slušného člověka do značných citových rozporů. Nepřijímám argument, který tvrdí, že je-li trest nezvratitelný, je také nespravedlivý. Všechny tresty jsou v podstatě nezvratitelné. Byl-li jste odsouzen neprávně, nevrátí vám nikdo deset let života, jako vám nevrátí život sám. Jezdíme autem a létáme letadlem přesto, že si uvědomujeme rizika z nichž můžeme chybou jiných přijít o život. Chirurgům se operační zákroky někdy nezdaří a není to důvodem k zákazu operací.  Ale onu úzkost a pomyslnou naději odsouzeného až ke konci, je nutno vnímat a hluboko o ní uvažovat, a důkazy o vině skrupulózně vážit máme-li ušetřit podobné agonie lidem, kteří jsou skutečně nevinní. A jestliže soucit nemůže nahradit spravedlnost, jistě k jejímu vyvážení patří.        

Je v debatě o trestu smrti jedna věc, která mě vzdycky zajímala a kterou osobně považuji nejen za úhelný kámen diskurzu, ale i mého vlastního postoje. Je podivné, že se o ní mnoho nehovoří. Čemu já nerozumím u lidí jako Vy, co u Vás skutečně postrádám, je jak říkáme „morální sebezápočet“.   Když říkám, že věřím ve spravedlnost trestu smrti, říkám také, že kdybych já  - nedej Bůh –zabil bezprávně, vím, že by mě to moho dost dobře stát i život můj. Co tedy prohlašuji jaksi přísažně je respektovat život jiných a rozumím, že můj vlastní život je k tomuto povinnováni v zástavě. 

Stále prahnu po tom vědět jak toto morální úskalí řeší lidé jako Vy. Jak si tedy představujete sebe jako nařčeného, když říkáte, že na trest smrti nevěříte ?  Tvrdíte, že by Vám se to stát nemohlo - absolutně - že Vy byste nemohl dostat se do situace kde by jste se měl zodpovídat za vraždu, ze jste pod jakousi ochranou kohosi, čehosi, jež by za žádných okolností podobnou věc nepřiustil ? A nebo prostě říkáte, že kdyby jste vraždil Vy, nikdo by na Vás nesměl vztáhnout ruku, protože Vám se povoluje rozhodovat o životě a smrti jiných ale jiným rozhodovat o Vašem životě a smrti je nepřípustné ?  Skutečně by mě zajímalo.