Podivné rozpaky prokurátora Muellera

Jak je už známo v některých kruzích, žijeme dnes všichni v paralelních světech. Každý má svou boudičku přesvědčení kde se obyčejně okna nemyjou. Pohled z nich by pomátl kdyby byly se špinavého skla smazala hesla a zaklínadla,

kterými se řídíme a která mají zaručit, že máme v džungli pozdní modernity správnou cestičku k lidské důstojnosti, ke které se hlásíme ale až na malé výjimky pouze proto, že nám z toho sype.

Včerejší projev speciálního prokurátora Muellera je důkazem toho, že na špinavá okna nelze psát věci tak aby byly zároveň důstojné a srozumitelné všem, tedy na jedné straně Američanům, kteří chtějí lumpa Trumpa stůj co stůj sesadit, i Američanům, kteří vsadili na levný opiát zvaný zkratkou MAGA a nosí to i na čepici i přes to, že je za to ve srážkách na ulici někdy Antifáci bijou . Bohužel není to možné. I v tomto (gramaticky upraveném) případě se vlk nenažere tak aby kozel zůstal celý. Pan Mueller se zcela pomátl, jestliže si myslí, že jeho úlohou bylo úřadujícího amerického prezidenta otlouct tak, aby to bylo právně nezávadné.

Je nabíledni, že impíčoví Američané si vyložili Muellerův osmiminutový projev jako ústavní příkaz Trumpa impíčovat. Jinak přeložit jeho, “kdybychom chtěli seznat prezidenta bezúhonným, tak by jsme to řekli“ prostě nejde.  I takový příklad oběti amerického rasismu jakým je senátor a prezidentský kandidát Cory Booker, do včerejška v impíčmentu stupenec umírnění Nancy Pelosiové, si to tak vyložil a postoj promptně změnil.   

Jednoho úředníka, kterého Muellerova rozpačitost nevyvedla z míry, byl jeho šéf, generální prokurátor USA William Barr.  Ten když obdržel závěry Muellerova vyšetřování, ve kterém Mueller předstíral, že neví, že právně, není-li přesvědčivých důkazů o přestupku pod nímž se řízení vede, pak obžalovaný musí být zproštěn obžaloby, a jeho (někdy nemístné, i sprosté) námitky k celému řízení proti němu, nemohou být vykládány jako důkazy kriminálního úmyslu znemožnit justici. Zejména ne, nechal-li se prezident Trump přemluvit od svých advokátů, aby Muellera nevyhodil.  Pan Barr tedy Muellerův 240-stránkovy druhý díl (týkající se prezidentovy „obstrukce“) který se k přečinu nechtěl vyjádřit, elegantně (i když zřejmě ne zcela autenticky) shrnul jako Trumpa ospravedlňující.  Na což samozřejmě Mueller (,nebo možná jeho tým,) reagoval apoplekticky, protože to přivádělo Demokraty a jejich mediální spoluhráče do stavu šílenství.

Komentátoři zprava, ke kterým se v tomto případě připojuji, považují Muellerův výstup za chybný, ne-li politováníhodný.  Sean Davis v revui The Federalist velmi výstižně popisuje Muellerovo včerejší protiřečnění. Davis napsal, že 240 stránek druhého dílu zprávy komise by nebyly napsány a předloženy, kdyby, jak tvrdí Mueller, není férové obvinit prezidenta z něčeho co nelze soudně podložit.  Proč tomu tedy věnovat polovinu spisu? Jistě.  Autor dále cituje předpisy DOJ, výslovně zakazující „naming and shaming“ lidí, kteří nejsou pod formální obžalobou. Samozřejmě, že vyšetřování jestli se prezident dopustil obstrukce bylo v pořádku pokud existovala reálná možnost, že nějaká nekalá spolupráce s Rusy existovala v době Trumpovy kampaně.  Ale v momentě, kdy bylo jasné, že nic podobného se nedělo (navzdory poukazům na jedinou, do nekonečna omílanou, schůzku Trumpa mladšího v Trump Towers s ruskou právničkou Veselnickou, jejíž klient oligarch Agalarov měl zájem na odvolání Magnitského zákona ), tato část vyšetřování byla bezvýznamná a mělo být od ní upuštěno.     

Samozřejmě, že nejvíc zarážející na Muellerově projevu byla opakovaná zcestná formulka, podle níž je možné, aby se prokurátor má vyjádřit záporně k nevině, namísto přímo a dokazatelně k existenci přestupku. To odporuje základním principům anglosaských právních procedůr. Prokurátor smí předložit pouze důkazy o vině, a nemá-li takových důkazů pak má mlčet. Jeho mlčení samozřejmě osvobozuje obviněného ze obžaloby. Na tom stojí a s tím padá „předpoklad neviny“. Tvrdit, že důkazy jsou ale, že se k nim prokurátor nemůže vyjádřit obžalobou, protože se jedná o právně chráněnou osobu prezidenta, je bez precedentu. Ken Starr, který vyšetřoval prezidenta Clintona podal kompromitující zprávu Kongresu. On byl na rozdíl od Muellera, „nezávislý“ na Generálním prokurátorovi, ale Mueller samozřejmě měl možnost obrátit se na svého šéfa a požádat ho o přeposlání věci prezidentovy obstrukce Kongresu s doporučením. To by bylo férové.  Ale on to tak neudělal. Proč ne, proboha?

Velmi seznalý a spolehlivý Andrew McCarthy neříká, ale myslí si, že Mueller má strach z toho, že by měl v Kongresu svědčit.

Proč?  

Asi je to proto, že přes špinavé okno my do toho tak nevidíme a on toho asi ví o tom pochybeném procesu své komise daleko víc než je záhodno svědčit pod přísahou.